Je život ve lžích nezbytný?

Mluvím současně o elitách i voličstvu záměrně, protože politicky vyspělé obyvatelstvo by nemělo věřit té záplavě lží z úst některých politiků, a pokud tak činí, vytvářejí obě strany jakési tiché spojenectví. V Maďarsku to tiché souznění v životě ve lžích prasklo nedávno. Lze očekávat i v dalších zemích, jenom nevím, kdy a kde. Může se objevit i na Západě, především tam, kde se budou konat volby. Nejdříve budou v Rakousku, hned na začátku října.

Tam mají skandál s podvody okolo odborové spořitelny BAWAG, kterou stát zachránil před bankrotem, protože soudruhy odboráře není přece možné v žádném kartelovém hospodářství nechat na holičkách. To však volby neovlivní, protože Rakousku se daří dobře a že ti nahoře si občas navzájem přidělují neoprávněné výhody, je už dlouho něčím běžným v této malé republice. Horší je to ve velkých zemích.

Například v Německu si nedávno sociálně - demokratický vicekancléř Müntefering stěžoval, že je nefér, když se činnost vlády poměřuje tím, co vláda slibovala ve volební kampani. Tím vlastně přiznal, že lži patří nutně k dnešní politice a je nefér, když se někdo nad tím pohoršuje. Jinými slovy definoval politiku jako život ve lži. Maďarský socialistický premiér dokonce řekl, že jeho vláda lhala ráno, večer i v noci.

Němečtí socialisté mají přitom ve své centrále v Berlíně sochu Willy Brandta a ten, pokud mě paměť neklame, usiloval, byť neúspěšně, o pravdivost v politice. Neměli by tedy vyměnit jeho sochu za někoho jiného? Ale abych nenasazoval jen na socialisty.

V jednom německém komentáři k dnešní tristní situaci se píše, že politik, který dává najevo nějaká svá přesvědčení a neprezentuje se jako někdo, kdo je připraven neustále měnit své názory, nemá mnoho šancí. Nezbývá mu prý nic jiného, než si svá přesvědčení schovat někde hluboko uvnitř sebe sama a střežit je, aby nepronikly navenek. Co to znamená? Že jsme zpátky v nějakém názorově totalitním systému, v němž si většina lidí zakopávala svá přesvědčení na zahrádkách svých chalup?

Můžeme vůbec věřit, že to, co některý politik veřejně prohlašuje, myslí vážně? Abych uvedl jeden příklad z pravice. Na pana ministra Langera mohou být různé názory, ale dvě věci z poslední doby mě přesvědčily, že mu nemohu věřit takřka nic. Jeho způsob veřejné prezentace zjevných nepravd je totiž jako z dob totalitních režimů.

Uvědomil jsem si to na příkladu odvolání generála Randáka, ředitele zahraniční rozvědky, člověka, který u nejdůležitějších západních služeb požívá velkou důvěru. To, že ho ministr navrhnul odvolat právě v době, kdy již věděl o údajném hrozícím teroristickém útoku v Praze, je neomluvitelný krok, který by v každé jiné zemi vedl k jeho okamžitému pádu. Je to jakoby někdo odvolal velitele jednotky uprostřed boje, navíc jednotky, která především může přinést důležité poznatky pro jeho úspěšné vedení.

Vzpomněl jsem si na George Orwella a na to, kdy vlastně poznal bolševický režim, když v Sovětském svazu nikdy nebyl. Poznal ho v době španělské občanské války, když pozoroval chování sovětských komisařů, kteří namísto toho, aby pomáhali republikánským rotám v jejich boji, vyslýchali jejich bojovníky ve věci ideologické připravenosti a vyspělosti.

Jakoby se řídili heslem, že nejdřív se musí správně věřit a pak se může bojovat. A i kdybych měl v oblibě takové manýry, přesto bych musel dojít k negativnímu názoru na pana ministra, když jsem ho slyšel, jako vysvětluje tento svůj krok.

V České televizi pravil, že se jedná o první krok v dlouho připravovaném plánu na sloučení zahraniční a domácí rozvědné služby. Jenže žádný takový dohodnutý plán není, protože předpokládá dlouhou politickou debatu, která se ještě nekonala a mimo jiné také například změnu asi 74 dnes platných zákonů.

To všechno by muselo být nejprve uskutečněno a pak by se mělo přistoupit k rozvaze, kdo by měl stát v čele nového úřadu. Takže opět neexistuje žádný vztah mezi tím, co je veřejně vyřčeno a co je skutečností. Život ve lži je navíc umocněn tím, že už existuje jenom jakási permanentní volební kampaň. To, co je sdělováno veřejnosti, je namířeno jenom k získání její přízně v příštích volbách, nebo snahou rozmístit co nejrychleji oddané lidi do důležitých pozic a uspokojit tak svou stranickou klientelu.

Vážná věcná politika je popelkou, protože taková politika obsahuje nutně i to, co se nelíbí, co je nepopulární, co lidé nechtějí slyšet. A to je pravda o stavu země a možných výhledech dalšího vývoje. Život ve lži se stal velkou všeobjímající mašinerií, které sice nepodléhají všichni ve společnosti, ale bohužel často právě ti, kteří by se takovému životu měli bránit.

Zdá se, že většina chce volit ty nejpohodlnější, nejsnadnější cesty řešení životních problémů a na tom se ti nahoře i ti dole rychle shodnou. Proto se také tolik volá po zavedení většinového volebního systému, protože se doufá, že tento systém vytvoří pohodlnou většinu, která bude moci nerušeně vládnout.

Italský profesor Luciano Canfora ve své poslední práci Krátké dějiny demokracie k tomu říká, že by to znamenalo výrazné omezení demokracie, která je od řeckých dob založena na střetávání názorů, na rovném právu všech na vyjádření přesvědčení a právu usilovat demokraticky o jeho prosazení. Většinové volební právo pak znamená vítězství jednoho politického směru a umlčení jiných názorů.

Samozřejmě jen na jedno volební období, po němž ovšem může zvítězit zase jen jeden většinový směr a všechno pokračuje dál ve stejném duchu, i když třeba pod jiným znamením. Politická moc by se však neměla dostat v plné míře jen jedné skupině lidí, protože je známo, že každá moc korumpuje a čím je větší, tím víc se to děje. Ten, kdo vyhraje volby, má samozřejmě nezpochybnitelné právo sestavovat vládu, ale to ještě neznamená, že by se měl přestat ohlížet na všechny ostatní a nenaslouchat jejich názorům.

Poměrný volební systém tvoří problémy při sestavování vlád a jejich následném fungování, ale na druhou stranu vlastně znamená další pokračování demokratického hledání nejlepších řešení v zájmu celé společnosti. Politický proces tak zůstává v dosahu občanů, kteří ho mohou i nadále kontrolovat. Nyní jde jen o to, zda o to mají dnešní občané vůbec zájem, zda nejsou vlastně naladěni jenom na další a další lživé předvolební sliby a následné frustrace z jejich neplnění jim nevadí.

Příklad z Budapešti je možná prvním signálem, že tomu tak není. Tento příklad je možná navíc i signálem, že lidé chtějí od politiky víc morálky a pevných přesvědčení od všech, od levice i pravice. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .