Je ve mně takový stín strachu…
„Dodnes vidím ty nákladní vozy, ve kterých ráno vozili chléb a odpoledne kupu nahatých vyhublých mrtvol,“ vzpomíná Helena Brázdová na dětství v Terezíně. Když v listopadu 1942 přijela s maminkou do ghetta, bylo jí pět let.
V nedělních Příbězích 20. století tentokrát uslyšíte vzpomínky dvou židovských dívek (Heleny Brázdové a Ireny Marvanové), které v Terezíně prožily velkou část nacismu – a měly to štěstí, že je nedeportovali dál na východ, do Osvětimi-Birkenau nebo do jiného vyhlazovacího tábora.
Slovo štěstí však je - jak vyplývá z jejich vyprávění - v dané souvislosti relativní: i tak to bylo několik nepředstavitelně bolestných a krutých roků.
Helena
Helena Brázdová se narodila v Praze roku 1937, maminka byla Židovka, otec Němec: "Když v roce 1939 začala protižidovská opatření, otec měl jako křesťan a Němec dobré zaměstnání, tak se s maminkou v dobrém rozhodli, že se z rasových důvodů rozvedou. Ovšem nikdo netušil, co z toho nakonec vyplyne..."
Otce úřady přeřadily na vyšší pracovní pozici do Berlína. A matka s malou Helenkou musely v roce 1941 opustit byt na Vinohradech:
"Musely jsme se nastěhovat do Karlína do podnájmu a odtud v listopadu 1942 jsme s ranečky šly do sběrného tábora ve Veletržním paláci. Mně bylo tenkrát pět a byl to pro mne šok. Najednou spát na slamníku mezi spoustou lidí. Otec tam tenkrát přijel a chtěl mne z chystaného transportu vytáhnout, protože kdybych šla k árijské rodině, nemusela bych do koncentráku. Matka s tím však nesouhlasila."
V Terezíně pracovala Helenina maminka jako uklízečka, dcera bydlela s ní v Hamburských kasárnách: "Vím, že všichni měli strach, aby nešli do transportu někam dál. To bylo všudypřítomné. A také, že jsem byla pořád nemocná, měla impetigo a z toho boláky po celém těle a nakonec jsem dostala těžký zápal plic. Ležela jsem na marodce. Naštěstí někde lékaři na černo sehnali několikrát tvaroh, a to mě asi zachránilo. Dostala jsem do těla potřebné živiny."
Ghetto se plnilo, a po čase přestěhovali matku s dcerou do jiného, horšího ubytování: "My jsme chtěly spát na palandách úplně nahoře, protože tam bylo teplo. Byly tam ale na stropě štěnice, které když se zhaslo, na nás padaly. U země byla zase špína a zima. Bylo tam strašně lidí. Pamatuji si, že jsme s maminkou tak do října raději spaly venku. Ráno jsem se probouzela a na sobě měla jinovatku."
Helena si také pamatuje transporty, které do Terezína přijížděly ke konci války a přivážely zničené lidi z evakuovaných lágrů: "My z ghetta jsme ještě byli lidmi, ale tohle jako by už lidé nebyli. Byli tak vyhladovělí, že jedli trávu."
V květnu 1945, těsně po osvobození, Helena s maminkou z ghetta odešly – těsně před tím, než byl Terezín uzavřen kvůli tyfové epidemii. V Praze zjistily, že z jejich bližších židovských příbuzných nepřežil nacismus nikdo. Po válce přišel dopis od otce z Německa, matka se s ním však již nechtěla setkat. Ještě v roce 1945 se odstěhovali do Kynšperku nad Ohří, kde Helena Brázdová dodnes žije.
Na konci rozhovoru pro Paměť národa říká: "Já jsem si to celé odnesla tím, že trpím úzkostmi. Že už nikdy nemůžu být bezprostředně šťastná, protože vždycky je ve mně takový stín strachu. Myslím si, že kdybych bývala nebyla v Terezíně, netrpěla bych tím. Zároveň mě ale bída v Terezíně naučila velkorysosti. Bohatství a peníze pro mě nemají cenu. My jsme za války o všechno přišli a poznala jsem na vlastní kůži, že v životě jsou daleko důležitější věci... hlavně život. Já to neumím, ale vím, že bychom měli žít naplno každý den, protože nevíme, co nás čeká zítra..."
Irena
Příběh Ireny Marvanové ze středočeského Kolína je pozoruhodný především tím, že z její užší rodiny přežili holocaust všichni - rodiče i oba mladší bratři, dvojčata. Narodila se v roce 1929 v Kolíně v plně asimilované rodině Eislerových. Do Terezína se dostala v červnu 1942.
"Jsem si vědomá, že to [skutečnost, že rodina nebyla později deportována na východ] byl naprostý zázrak," říká Irena Marvanová a dodává, že k přežití paradoxně napomohly infekční choroby, kterými příbuzní onemocněli během terezínské internace:
"Ze začátku Němci netrhali rodiny. Když někdo dostal nějakou nakažlivou nemoc, druzí z rodiny byli tzv. vyreklamovaní, nemuseli také odjet. (…) Otec měl tenkrát růži, pamatuji si, že měl ucho až na rameno. To byla nakažlivá nemoc... Pak měl bratr spálu…"
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
