Je Vávrova husitská trilogie pravdivým zobrazením historie? Dodnes udržuje ideologii 50. let, míní historička

Herecké mistrovství Zdeňka Štěpánka doplňuje zjevný podíl expertů, jako byli například historik architektury Václav Mencl, vojenští historici Jan Durdík a Eduard Wagner, muzikolog Jiří Srnka a kostýmní výtvarník Jiří Trnka. Otázkou zůstává, zda jsou ony filmy z husitské trilogie pravdivým zobrazením historie.

Marxistické pojetí husitství

Sám Otakar Vávra v knižním rozhovoru, který s ním vedl publicista Petr Žantovský, řekl: „Musel jsem si dávat pozor na výběr témat, ale já už jsem to uměl, protože za nacismu, tam sledovali nejen téma, jestli není protiněmecké, ale doslova každou větu. Takže já už uměl udělat autocenzuru nejen na film, ale i abych se vyhnul jiným možným střetům. To jsem uměl. Proto jsem dělal historické filmy.“ 

Zdeněk Štěpánek|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Reagoval tím na desetiletí, kdy byl znárodněný film pod taktovkou komunistů. Historička Eva Doležalová, která je hostem pořadu, na otázku, jestli právě historické filmy jsou těmi, kde se dotyčný může vyhnout ideologickému pojetí a tak i cenzurním zásahům, konstatuje: „Je to jen klamné zdání. Právě historická témata žijí svým druhým životem a bývají znovu interpretována a ideologicky vykládána.“

Husitská trilogie navazovala na literární dílo Aloise Jiráska, scenáristicky působil Miloš Václav Kratochvíl, který slovy historičky Terezy Hlaváčkové „v 50. letech minulého století splňoval přesně marxistické pojetí husitství.“ Filmy vznikly krátce po sobě, Jan Hus v roce 1954, o rok později Jan Žižka v roce 1956 pak Proti všem. V té době už měl Otakar Vávra za sebou několik adaptací historických románů, např. Nezbedný bakalář, Rozina sebranec či Jiráskova Filosofská historie.

Náročné schvalování, vynechané scény

Schvalovací proces filmů husitské trilogie byl náročný, schvalovací komise měla řadu výhrad a některé scény se musely přepracovávat. Ale co je nejdůležitější, „Hus je ve filmu především revolucionářem, vůdcem lidových mas a bere se za spravedlnost nejchudšího lidu. Ale chybí zde to nejpodstatnější, a to je, že Jan Hus byl především knězem,“ říká Doležalová.

A dodává: „Přešlapů je tam několik, ale především zcela zaniká, že Hus byl zbožným člověkem, církev nechtěl zrušit, chtěl ji pouze zreformovat.“

Film Jan Žižka navazuje na Jiráskovu divadelní hru. „Celý příběh Jana Žižky je ale dramatičtější. V daném filmu vyznívá Žižka jako trochu plochý hrdina. Žižka měl své temné období na počátku života a některé práce tuto část jeho života třeba vynechávaly. A co je hlavní: Žižka nebyl chudým člověkem, pocházel ze zemanské rodiny a byl tudíž šlechticem,“ popisuje historička.

Film Proti všem, je tím, kde se autoři nejvíce drželi Jiráskova vzoru knižního zpracování. Ale jak uvádí historička Tereza Hlaváčková, tak „některé pasáže tvůrci – ať z časových či jiných důvodů – vynechali. Například část knihy, kdy extrémní křídlo husitského hnutí ničí naprosto barbarským způsobem kostel, je ve filmu vynechána.“

Husitství bez náboženství

Zajímavý je i názor samotného Otakara Vávra, který později řekl: „Jediné, co jsem ve scénáři ani v samotném filmu nepoužil, byla náboženská a zároveň i sociální záležitost. Celá husitská revoluce. Tenkrát se tomu říkalo husitské revoluční hnutí.“ 

Čtěte také

Nenašel jsem na něm blud nebo kacířství, psal inkvizitor Mikuláš o Janu Husovi. Byl opravdu kacířem?

Je tedy zřejmé, že sám režisér si přesně slabiny svého zpracování uvědomoval, protože „to je ta největší absurdita: husitství bez náboženství,“ doplňuje Doležalová a na otázku pořadu, tedy zda je ona filmová husitská trilogie pravdivým zobrazením skutečnosti, odpovídá:

„Spíše ne. Film je sice vnějškově či reáliemi poměrně přesný, ale ideologicky deformuje významnou epochu našich národních dějin, kterou bez pochyby husitství a osobnost Jana Husa je. Nebezpečí je v tom, že tyto filmy jsou zpracovány ideologicky a nehledají, jak to bylo doopravdy. A tím se paradoxně ideologie 50. let minulého století udržuje dodnes.“