Je Moskva vhodným místem k oslavám?

Podle signatářů, mezi kterými nechybí bývalí premiéři Estonska a Bulharska, známá ruská disidentka Jelena Bonerová a další, je parodií, když se připomínka největší oběti učiněné ve 20. století odehrává v Putinovském Rusku, jehož vzdalování se principům svobody a demokracie nebylo nikdy od konce války rychlejší než nyní. Můžeme s nimi souhlasit, nebo ne, faktem zůstává, že za porážku Německa a jeho spojenců zaplatilo životem možná až 27 milionů občanů Sovětského svazu. Nicméně ani na stalinské anexe cizího území během a po konci války by se nemělo zapomínat a to ani v den nejokázalejších oslav.

Prezidenti dvou pobaltských zemí, Litvy Valdas Adamkus a Estonska Arnold Ruutel dokonce už v březnu dali jasně najevo, že dnes zůstanou doma. Proč? 9. května 1945 tam válka rozhodně neskončila. Místní odpůrci sovětské okupace pokračovali v partyzánských bojích mnohdy až do počátku 50 tých let. Jak zdůraznil litevský prezident Valdas Adamkus, během dvojí sovětské okupace bylo zabito, uvězněno, nebo deportováno na 350 000 Litevců, tedy desetina jejich celkového počtu. Moskva ale nadále tvrdí, že postup Rudé armády v roce 1944 byl pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko osvobozením.

Pobaltské země minulý týden uslyšely slova povzbuzení nejen od amerického prezidenta George Bushe, ale i od místopředsedy Evropské komise Guenthera Verheugena. Ten Moskvu vyzval, aby uznala fakt, že v případě tří pobaltských zemí šlo po válce o okupaci. To ale Rusko zatím odmítá a oficiálně zastává názor, že existence Litvy,Lotyšska a Estonska začala až rozpadem Sovětského svazu. Popírá tak předválečnou existenci pobaltských zemí a jejich anexi v roce 1940. Po útoku nacistů na Sovětský svaz se pobaltské státy dostaly pod nadvládu Německa. Tamní vojáci dokonce bojovali proti Sovětskému svazu společně s Wehrmachtem a jednotkami SS. Faktem je, že se tamní obyvatelstvo často dobrovolně podílelo i na masakrování desetitisíců Židů. Po válce mělo samozřejmě dojít k potrestání viníků zločinů a demokratizaci jako v případě jiných spojeneckých zemí nacistů. Jenže v roce 1944, když Rusové hnali Němce zpět k Berlínu byly pobaltské země znovu obsazeny Rudou armádou a pod sovětskou mocí zůstaly dlouhých 50 let.

Napětí ohledně poválečného chování Moskvy panuje už několik měsíců i ve vztazích Ruska a Polska. Prezident Alexander Kwašniewski sice s delegací do Moskvy odletěl, aby oslavil, jak se vyjádřil, porážku nacismu a uctil památku obětí války, nicméně poválečná pozice Varšavy jako vazala Moskvy zůstává pro Polsko dodnes těžko hojitelnou ranou.

Když 16. září 1939 vpadla Rudá armáda do zad polským jednotkám, které se statečně, nicméně marně, bránily německé přesile, skončilo to anexí třetiny polského území na východě země, které Moskva ani po skončení války, s výjimkou okolí města Bialystok, nikdy nevrátila. Mezi Poláky, kteří dostali v uvozovkách "náhradu" na Západě a velkou část baltského pobřeží, však dodnes za východními územími panuje určitá nostalgie. Nejen pro to, že se tam narodili i mnozí ze slavných Poláků nedávné minulosti. Například zakladatel novodobého Polska maršál Pilsudski, nebo nositel Nobelovy ceny za literaturu Czeslaw Milosz.

Polská veřejnost je podle průzkumu co se týče účasti prezidenta v Moskvě rozdělena. 48 procent dotázaných se domnívalo, že Kwašniewski do Moskvy odjet měl, zatímco 37 procent se spíše kloní k názoru, že hlava státu měla zůstat doma.

Už proto, jakou kontroverzi vyvolala skutečnost, že byl na moskevské oslavy pozván i někdejší šéf komunistického Polska generál Wojciech Jaruzelski. Opozice už krátce po pozvání vyzývala prezidenta Kwašniewského, aby na protest proti tomu do Moskvy na oslavy nejel. A to ještě mnozí netušili, že Jaruzelski dnes obdržel od prezidenta Putina u příležitosti 60 výročí konce války jubilejní medaili. Jako válečný veterán. Jaruzelski sice skutečně bojoval na sklonku války v řadách polské armády proti nacistům, nicméně v očích Poláků, je chápán jako člověk, který vyhlásil v roce 1981 výjimečný stav a po dlouhá léta byl symbolem polské závislosti na rozhodnutích Kremlu. Proto může být v Polsku jeho vyznamenání chápáno jako provokace. A nejen tam.

Vyznamenání Jaruzelského dnes v Moskvě kritizoval i český prezident Václav Klaus, který tuto skutečnost označil za cituji "zbytečné poškození oslav v ruské metropoli." Václav Klaus v této souvislosti připomněl, že generál Jaruzelski stál jako ministr obrany v čele 60 tisícového polského kontingentu, který se podílel na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Ale zpět k ruskému vysvětlování historie. Moskva tu poválečnou interpretuje odlišně jak v případě Pobaltí, tak i Polska. Rusko tvrdí, že zmíněná území osvobodilo od nacismu a že pobaltské země vstupovaly do svazku SSSR v roce 1940 dobrovolně v obavě před německou agresí. Na námitky od našich severních sousedů vždy tvrdí, že Polsko dostalo po válce územní kompenzace a Sovětský svaz byl navíc garantem hranic na Odře a Nise- tudíž Polsko by podle Kremlu mělo spíše děkovat a ne si stěžovat.

Polský ministr zahraničí Adam Rotfeld dnes hodlá na zvláštním zasedání Valného shromáždění OSN v každém případě připomenout, že se Poláci necítili následkem ruské expanze až do roku 1989 pány ve vlastní zemi - připomeňme i vnucení sovětského maršála Rokossovského do funkce polského ministra obrany na sklonku 40 tých a v průběhu let padesátých- a vazalské postavení země v rámci východního bloku. Na zvláštním zasedání u příležitosti 60 výročí konce války chce zdůraznit: I když různé země mohou mít na různé události odlišné pohledy, jedno by mělo zůstat faktem. Anexe zůstává anexí, okupace okupací a zločin zločinem. Právě proto by Moskva neměla váhat s odsouzením paktu Ribentropp Molotov, který Stalin s nacisty uzavřel v roce 1939 a jehož následky pociťovaly desetimilióny Evropanů navzdory konečné porážce nacismu, kterou si dnes v Moskvě připomínalo přes 50 hlav států a tisíce veteránů.