Jazyk prozradí leccos...

Profesor Petrusek tehdy přišel s tímto postřehem: první změna, která se na těchto lidech projevila, byl jejich jazyk. Najednou začali mluvit jinak než dřív. V jejich řeči se objevily nové výrazy, jimž oni přikládali specifický význam. Osvojili si frazeologii, kterou dřív neužívali. Jejich jazykový projev zchudl. A některým tématům se vyhýbali. Řečová praxe na ně prozradila, že přestali být svobodní.

Není to nic nového. V románu "1984" George Orwella se takto znetvořenému jazyku říká newspeak. "Novořeč", řekli bychom po česku. Pro obdobně deformovaný jazyk vymyslel kdysi Václav Havel název ptydepe.

Je to jazyk vnitřně nerozporný, proto nenutí k přemýšlení, ale pokud jde o mimojazykovou skutečnost, je zcela nevýstižný. Není však nefunkční. Za bývalého režimu plnil spolehlivě funkci zmrazovače případného pokusu o diskusi. Obsahoval slova, po jejichž zaznění jste ztratili chuť pokračovat v debatě. Třeba slovo "protisocialistický". Ztráta chuti tu byla podmíněna obavou. Označením svých názorů jako protisocialistických člověk riskoval přinejmenším nepříjemnosti.

Tak tomu v současné době není. Jsme společností pluralitní, proto zavedení nějakého jednotně účinného ptydepe není možné. Co však možné je - a co se stává skutečností -, je vytváření jakéhosi kolektivního ptydepe, kterým pak operuje určitá zájmová nebo názorová skupina, respektive lobby. I takovéto skupinové ptydepe obsahuje výrazy obsahově málo určité, které však fungují jako ucpávky další rozpravy. Například výrazy jako národní zájmy, nebo sliby dané voličům, nebo kriminalizace podnikání a podobně.

Uživateli těchto účelově vyprázdněných jazyků jsou především politikové, dokonce ti nejvýše postavení. Ukázkou jejich "dovednosti" (to slovo mám v uvozovkách) jsou jejich televizní debaty, lépe řečeno duely. Vnímavý divák má často pocit, že ví předem, co který z nich řekne, a většinou se nemýlí. Výsledným dojmem z takového vystoupení je nuda.

Někteří novináři, jimž takový politik poskytl interview, se ho snaží dostat do úzkých a jeho ptydepe mu rozbít. Ne vždy se jim to daří. Zdá se, že se naši politici v neprůstřelnosti své frazeologie zdokonalují a že toto jejich "umění" (opět v uvozovkách) je předpokladem jejich politické úspěšnosti. Zdá se dokonce, že jednotlivé politické strany - mám na mysli ty parlamentní - už přišly na to, jaký osobitý styl jejich ptydepe, jinými slovy jaký typ rétoriky je pro ně strategicky nejvýhodnější.

Na rozdíl od minulého režimu neslouží dnešní politické hantýrky vyslovenému zastrašování. Osvojily si sice řadu obratů, které mají oponenta předem diskvalifikovat, ale to se dá vydržet. V čem jsou úspěšné, je jejich funkce zmrazovací. Mnohý politik (ať premiér, ministr nebo poslanec) rád promlouvá takovým způsobem, že vás okamžitě přejde chuť namítat, ptát se, a pokud máte slabší nervy, tedy i chuť přemýšlet. Jako kdybyste narazili na čínskou zeď. Jste prostě bez šance.

Všiml jsem si, že pokud se v nějaké partaji vyskytne bílá vrána, která si neosvojila kolektivní ptydepe a promluví, jak jí zobák narost´, ztrácí v té své partaji šanci i ona. V některých stranách se už nikdo takový nevyskytuje. Důsledek této konformity je nedobrý. Politická reprezentace přestává být svobodná, neboť ztrácí schopnost objevného a podnětného myšlení. Mohou pak politici svou "novořečí" oslovit veřejnost a dokonce ji o něčem přesvědčit? Silně o tom pochybuji.