Jaroslav Šonka: Volary jinak

17. prosinec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02620533.jpeg
0:00
/
0:00

Zima jako by nechtěla začít. Není to tak vždy, a proto se sluší připomenout dobu před sedmdesáti lety, kdy zima byla daleko tvrdší.

Fronta tlačila nacistické Německo na stále menší území a systém nacistické perzekuce si najednou s lecčíms nevěděl rady. Již v červnu roku 1944 si podle ještě ne zcela prokázaných zdrojů Heinrich Himmler chtěl šplhnout u spojenců a rozeslal rozkaz, teď už židovské oběti nezabíjet.

Koncem roku 1944 začaly z koncentračních táborů na německém a stále ještě obsazeném území vyrážet z koncentračních táborů takzvané „pochody smrti“, které často trvaly celé týdny, týdny bez zásob. Pochodující hubení vězňové umírali po cestě, či byli dobíjeni příslušníky SS. Venkovské obyvatelstvo s údivem poznávalo, co se děje za ostnatými dráty – pokud ovšem tohle všechno nevědělo dříve, třeba ze zkušenosti vlastní rodiny.

Jeden z pochodů vyšel z koncentračního tábora Helmbrechts, v dnešním Bavorsku. Ženy, které se do něj koncem zimy dostaly, už za sebou měly transporty a pochody ze Slezska. Tam začaly již v listopadu 1944. Jejich poslední pochod překročil české hranice a vedl po území Sudet, tedy po území s téměř kompletně německým obyvatelstvem.

Krutá zima a brutální zacházení neustále decimovaly počet pochodujících. Dnes se nemluví příliš o tom, jak se k obětem chovalo místní obyvatelstvo. Když soudili jednu z dozorkyň v roce 1945 v Písku, vymlouvala se podivným způsobem. Obyvatelstvo se snažilo pochodujícím ženám pomoci, a ona jen jednou zasáhla svým bičíkem a srazila do bahna vržený smetanový dort, protože ten by prý pochodujícím vyhladovělým ženám mohl uškodit. Byla odsouzena a popravena.

Pochod smrti zanechal stopu v podobě hromadných hrobů podél trasy. Ve Volarech, kde hlavní část pochodu skončila, je památníček a existují i publikace. Z většiny z nich se člověk ovšem nedoví, že ono pomáhající obyvatelstvo byli sudetští Němci. V brožurách německé obyvatelstvo figuruje pouze jako sedláci, kteří byli donuceni americkým vojskem a československými gardisty k exhumaci hrobů v okolních lesích.

Snad by si bývalí obyvatelé Volar zasloužili spravedlivou reflexi. Pomoci chtěli právě i sudetští Němci. V celém okolí nebylo kromě nich živáčka, který by zuboženým ženám tehdy pomáhal. Po sedmdesáti letech bychom na to měli pamatovat. Ani konflikty by totiž neměly deformovat naše vnímání událostí, kde ohled na ony mučené ženy je prvním kritériem.

autor: Jaroslav Šonka
Spustit audio

Více z pořadu