Jaroslav Šonka: Birkenau boys

V plynových komorách zahynuly tisíce obyvatel velmi zvláštního tábora. Nacisté podle všeho očekávali mezinárodní kontrolu a vybudovali kulisu, kterou mohli prezentovat podobně, jako Terezín. Izolace židů, ale za civilizovaných podmínek, alespoň podle představ nacistů.

Kontrola se nekonala a lidé mohli být po půlroce pobytu vyvražděni. Historie tábora je poměrně dobře zpracovaná, víme o přípravě povstání, víme o péči o děti, známe některé osobnosti a epizody.

Po první masové vraždě osazenstva Rodinného tábora v březnu 1944 se připravovala jeho konečná likvidace počátkem července. Do plynových komor odešly poslední stovky obětí 11. tohoto měsíce. Předtím, počátkem července, se konala zvláštní selekce.

Sám Mengele vybral několik desítek 14-16 letých chlapců k pracovnímu nasazení. Zhruba dvacet z nich dodnes podává svědectví o této záchraně, samozřejmě s vědomím toho, kolik ostatních zahynulo. Tito chlapci si začali říkat Birkenau-boys.

Mým cílem je připomenout, nikoli vyprávět tuto událost. A chtěl bych také projít dobou poválečnou, která jakoby neměla sílu smutnou historii reflektovat. Ty židovské spoluobčany, kteří se vrátili, většinou nikdo nevítal. A byli to často ne Němci, ale Češi, kteří nejprve vzali majetek spoluobčanů do úschovy, aby si na to po pěti letech jaksi nemohli vzpomenout. Některé židovské hřbitovy byly prohrabány – co když si Židé své zlato schovali do hrobů?

Komunistický boj za znárodnění znovu objevil předsudečný obraz židovského kapitalisty, proces se Slánským užíval antisemitské stereotypy. Židovský hřbitov na Olšanech se dostal do plánovacího procesu jako plocha, nikoli jako hřbitov, a byl zachráněn jen intenzivními zásahy ztenčené židovské obce a vzpomínkovými destičkami na oběti Holocaustu v obvodové zdi. Ostatně, do tohoto kouta patří i anticiganismus. Vždyť naši Romové byli v Birkenau hned vedle.

Zatím si moc neklademe otázku, proč ti zachránění, včetně „Birkenau boys“, odešli většinou do zahraničí. Ano, Izrael lákal, ale měli zde doma vstřícné podmínky? Jak to, že se většina našich německy mluvících židovských spoluobčanů tak nějak „odsunula sama“? Proč musíme diskutovat o „seznamech židů“?

Je to asi proto, že naše společnost nemá vyvinutý mechanizmus ochrany vůči předsudkům. Vzpomínkou tedy nereagujeme jen na dění před sedmdesáti lety. Připomínáme i současné dluhy a výzvy v rozvoji svobodné společnosti. Historia Magistra Viae – historie je učitelkou života. Doufejme.