Jan Žižka byl válečník, ale nepsalo se o něm, že by byl moudrý nebo uvážlivý, říká historik Čornej

Historik Čornej nemá rád, když někdo poměřuje dávné činy historických postav dnešními pravidly. „Je tím porušen princip historismu. Protože máme-li pochopit doby, které předcházely naší současnosti, musíme je vnímat jejich optikou, nikoliv naší. V okamžiku, kdy začneme uplatňovat naši optiku, začneme uplatňovat i naše hodnoty a naše pravidla, která tehdy neplatila,“ vysvětluje.

Čtěte také

Byl Jan Žižka skvělý vojevůdce, nebo padouch?

Říká o sobě, že je v zásadě emocionální a temperamentní člověk. A když prožívá dějiny, musí se brzdit. „Musím mít v sobě korektiv. Říci si ‚budu fandit Žižkovi‘, takový přístup je sice možný, ale neobjektivní. Člověk se musí, pokud možno, nějakým způsobem nad svoje emoce dostat a pokusit se svůj pohled objektivizovat,“ soudí.

Žižka nebyl jen ten velký, úspěšný, slavný, spravedlivý vojevůdce.
Petr Čornej

Poznávání Žižky jako rozporuplné osobnosti bylo pro něj vědecké dospívání, říká Čornej.

„Protože jsem začínal jako Žižkův obdivovatel. V podstatě ještě z dětských let. Postupně jsem poznával, že neměl pouze kladné rysy, že to nebyl jen ten velký, úspěšný, slavný, spravedlivý vojevůdce, ale že to byl člověk, který se nerozpakoval zabíjet, který dokázal být i krutý. Samozřejmě v dimenzích své doby. Nemůžeme na to aplikovat dnešní pravidla, kdy je lidský život pro nás absolutní hodnotou – pro tehdejší lidi samozřejmě nebyl,“ konstatuje.

Čtěte také

Svatého Václava známe jako asketu, protože příběhy o něm psali mniši, vysvětluje historik Kubín

„Ale dostával jsem se k tomu, že i současníci Žižky, kteří stáli na jeho straně, ho vnímali velmi kriticky. Například Petr Chelčický, který nesouhlasil s jeho tvrdým postojem. Nebo Jakoubek ze Stříbra, Husův následovník. Nebo kronikář Vavřinec z Březové, který ho velice obdivoval, ale na druhou stranu o něm nikdy nenapsal, že to byl moudrý a uvážlivý člověk nebo politik. Vždy o něm psal, že to byl udatný a statečný rytíř a obzvláštní horlitel za boží zákon, to už samo o sobě Žižku výstižně charakterizuje. Vnímali ho takto lidé, kteří ho znali osobně. Mě ta osobní zkušenost samozřejmě chybí,“ směje se Čornej.

Politický odkaz husitství

Podle Čorneje se zapomíná na politický odkaz husitství. Lidé husitství vnímají buď jako dobu úžasného vzepětí, nebo dobu velmi krutou, na kterou bychom měli zapomenout:

„Ale jeho smyslem bylo provést reformu života církve a také reformu politického systému. Husitství je vlastně i stavovskou revolucí. To znamená, že se změnil celý politický systém, který tady do té doby existoval.“

Další generace jako by se války lekly a bály. Neseme si to s sebou.
Petr Čornej

„Husitská revoluce vytvořila třeba instituci, jakou byl český zemský sněm, což už je vlastně parlamentní orgán. Čili je to začátek jakéhosi demokratizačního procesu, který se potom rozvíjí v dalších staletích a postupně směřuje k parlamentní demokracii,“ vysvětluje historik.

Období bojového husitství, české udatnosti a statečnosti trvalo podle něj zhruba půl století.

Čtěte také

Byli husité boží bojovníci, nebo lapkové?

„Další generace jako by se toho lekly a bály. Protože vnímaly, že revoluce sice přinesla českému národu státu slávu a proslulost, ale na druhou stranu způsobila strašlivé materiální škody a vedla k rozdělení společnosti. A potom velmi dlouho trvalo, než se ty věci podařilo nějakým způsobem narovnat,“ vysvětluje a dodává:

„Takže potom i potomci husitů si kladli otázku, zda takové vzepětí skutečně za to stálo, když přineslo zároveň škody a krveprolití. Ale v zásadě si odpovídali, že i přesto to za to stálo.“

Už v 16. století Češi bojovníky nebyli

Čornej připouští, že právě tady je prapůvod toho, že Češi už nejsou vnímání jako bojovníci: 

„Už v 16. století těmi bojovníky nebyli. A v 17. století při slavném protihabsburském povstání také nebylo příliš ochoty jít do vojenské konfrontace. Tuto historickou zkušenost, kterou si vlastně ani neuvědomujeme, si v sobě neseme bezděčně.“

Čtěte také

600 let od první pražské defenestrace: Husitství přispělo ke vzniku moderní demokracie, míní filozof Bednář

Klíčovým historickým momentem, kdy Češi měli bojovat, je podle něj rok 1938. Připomíná, že většina generálů tehdy bojovat chtěla.

„Pak tady ale máte sféru politického rozhodování, kdy si Beneš a další kladou otázku: stojí to za ty oběti, kdybychom stejně v té válce během tří neděl prohráli a došlo by k masakru? A který politik si vezme na svědomí, aby se díval na desetitisíce mrtvých v prohraném boji. To je velmi těžké dilema. A lze i těžko posuzovat politiky, kteří se rozhodnou v této situaci couvnout,“ přiznává Čornej.

Podle některých historiků ale „nebojování“ způsobilo vady na české morálce, sebevědomí, národním charakteru. Uznávají, že by byla velká tragédie, kdyby padla spousta lidí, ale na druhou stranu by podle nich byl bojující národ lépe vybaven do dalších dekád a století.

„To je samozřejmě legitimní úvaha. Máme i srovnání, protože Poláci prosluli svou bojovností a odporem a romantickými sklony jít za každou cenu proti Rusům, Němcům, znovu proti Sovětům… A vždy si znovu a znovu vylámali zuby. Ale jsou tady a mají to sebevědomí samozřejmě mnohem větší. Také jich je ovšem čtyřikrát více,“ připomíná historik.

Konzervativní, nebo levicová historie?

Čornej o termínu levicový historik soudí, že je to problém názorového spektra. „Protože i mezi historiky a mezi vědci, a nemusí to být jen vědci společenští, ale třeba také, jak vidíme dneska, lékaři, mají rozdílné názory na určitý problém. Myslím si, že tady by mělo dojít k serióznímu dialogu a nikoliv k nálepkování a k černobílému vnímání," myslí si.

Čtěte také

Spisek, který o minulosti lže stejně jako za komunistů, říká kritik Just o knize Dějiny Česka

„Když někdo osočí názorového oponenta slovem fašista, tam přestává veškerá seriózní diskuze. Prostě hysterické výkřiky do vědecké diskuze nepatří," soudí.

„Máme tady i konzervativní historiky, kteří hájí třeba rakouskou monarchii – z tohoto pohledu hodnotí Mariánský sloup a činy Habsburků. Takže se můžeme potom ptát, od čeho se odrazit. Z jakého společného jmenovatele, z jaké základny. Zda vezmeme za princip, že jsme pokračovateli dejme tomu Masarykova státu, anebo zda už jsme se od těchto ideálů, ze kterých Československo vzniklo, vzdálili. To je vždycky problém,“ konstatuje historik.

Jaká největší fake news koluje o husitství? Proč nevidí nejbližší vývoj společnosti optimisticky? Jak se po revoluci změnila výuka dějepisu na středních školách? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s Petrem Čornejem.