Jan Vávra: Ústav vytěsňování paměti
Za dobu fungování Ústavu pro studium totalitních režimů neměla veřejnost příliš možností se seznámit s výsledky bádání jeho historiků. Absence vědeckých poznatků ovšem byla plně nahrazena jejich hojně medializovaným hašteřením a spory o to, kdo má ústav – tedy zkoumání naší minulosti – řídit. Nepřekvapuje tedy, že jakmile nedávno správní rada zvolila nového ředitele, okamžitě ho jiná skupina historiků obvinila z plagiátorství a členové vědecké rady oznámili rezignaci.
V boji o vedení ústavu, ze kterého se stal boj o interpretaci naší komunistické minulosti, vykrystalizovaly dva protichůdné názory. Ti, kteří se hlásí k pravici a jsou obviňováni z politického aktivismu, tvrdí, že ústav musí plnit svoje zákonné zadání, tedy odhalovat zločiny nacismu a komunismu.
Čtěte také
Zadání vychází z předpokladu, že zlo totalitních režimů k nám bylo importováno zvenku, režim podporovalo pouze několika málo místních zrádců a společnost byla bezbranným objektem totalitních praktik.
Druhá skupina bývá naopak obviňována z levicového revizionismu. Tvrdí, že komunistický režim měl i své přednosti – to byl důvod, proč se mu část populace více či méně dobrovolně podřídila. Nebo – jak říká jedna z autorit této skupiny, francouzská historička Muriel Blaive – „režim uzavíral s občany různé dohody“. Pravice tedy říká, že jsme byli obětí zla a za nic jsme nemohli, levice říká, že nic není černobílé a že jsme se na fungování komunistického režimu sami – aspoň částečně – podíleli.
Spadl komunistický režim z nebe?
Objektivní pohled na vlastní historii možný není. Do každého – i takzvaně vědeckého – výkladu historie jsou přimíchány již existující mýty a interpretace, současné názory na fungování společnosti i představy o naší budoucnosti. Ovšem poválečné období si zaslouží aspoň snahu o neideologicky motivované poznání.
Čtěte také
Pokud máme zkoumat zločiny komunismu, nemůžeme se třeba vyhnout otázce, proč u nás bylo v 50. letech popraveno víc lidí než v jiných zemích sovětského bloku. Nebo jak režim docílil toho, že většina obyvatelstva v roce 1970 tvrdila, že to, co pokládala před dvěma lety za okupaci, byla ve skutečnosti bratská pomoc.
Bohužel základní problém tkví v politickém zadání ústavu. Původně mělo jít o obdobu podobné instituce na Slovensku, čili o Ústav paměti národa. První úprava paměti nastala, když si politici nepřáli, aby se historici zabývali obdobím 1945–1948, protože se tehdy Češi dopustili několika brutálních masakrů na německém civilním obyvatelstvu. Další vytěsňování paměti určilo zadání, aby ústav především dokumentoval kriminální činy bývalého režimu. To předpokládá se tvářit, že nám komunistický režim jaksi spadl z nebe. Takový způsob historického bádání nás ovšem bude jen utvrzovat v tradičních omylech, zejména v silně zakořeněném mýtu o české nevinnosti. Z Ústavu paměti národa se tak stává Ústav vytěsňování nepříjemné paměti.
O tom, jak je poznání a pochopení vlastní minulosti pro každého jedince, a zejména pro společnost důležité, bylo již napsáno mnoho. Případ ÚSTRu jen dokumentuje obtížnost takového poznání. Pokud je zkoumání historie již od počátku nastaveno ideologicky, nemůže k žádnému skutečnému poznání minulosti dojít. Pouze se budeme utvrzovat v černobílém vidění světa jako boje dobra se zlem, přičemž si za dobro a zlo dosadí každý tu svoji pravdu. Naskýtá se tedy otázka, jestli by nebylo lepší ÚSTR zrušit a hledat pravdu o vlastní minulosti mimo vliv politiků.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
