Jan Vávra: Strach – nebo mlčenlivý souhlas s komunistickým režimem?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michal Pullmann

Nečekaně živou diskusi vyvolal nedávný rozhovor historika a děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna o způsobu, jakým komunistický režim ovládl naši společnost.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Michal Klíma, předseda správní rady Nadačního fondu obětem holokaustu, napsal Pullmannovi otevřený dopis, ve kterém ho obvinil z legitimizování komunistického režimu a relativizování jeho zločinů.

Jádrem sporu je Pullmannova teorie, že dlouhé trvání minulého režimu nelze vysvětlit pouze represí, policejním státem a útlakem, ale že z logiky věci musela většina lidí režim podporovat a na jeho fungování se podílet. Oproti tvrzení, že vláda komunistů se opírala především o mlčenlivý souhlas české společnosti, vystoupil Klíma s přesvědčením, že naše kolektivní poslušnost byla založena na strachu.

Zejména v té části médií, která se považují za pravicová, vyvolal Pullmann svými tvrzeními pobouření. Podstata zajímavého sporu byla bohužel zamlžena poukazováním na rozdílnou životní zkušenost obou pánů.

Pullmannův otec zastával v 80. letech vysokou funkci v mezinárodním socialistickém obchodu, otec Michala Klímy byl sice prominentním komunistickým intelektuálem, ale ze strany byl vyloučen v roce 1967 a s nástupem normalizace byl perzekvován. To by ale bylo příliš jednoduché vysvětlení.

A co jsi ty tehdy dělal?

Jestli něco debata ukázala, tak bohužel především to, jak málo toho 30 let po konci komunismu o této etapě naší historie víme.

S tvrzením, že komunistický režim udržuje u moci jen strach, přišel už ve svém slavném dopise Husákovi Václav Havel. Ale ani on nedokázal vysvětlit, proč většina společnosti, která podporovala Dubčeka a ideu socialismu s lidskou tváří, tak rychle při prověrkách označila sovětskou okupaci za bratrskou pomoc, zřekla se všech ideálů roku 1968 a podřídila se normalizačnímu pořádku.

A to nemluvím o otázce, proč tolik našich významných intelektuálů komunistický režim podporovalo, proč tolik miláčků českých čtenářů – jako byl třeba Ota Pavel či Arnošt Lustig – hlasovalo pro popravu Milady Horákové a proč v Československu bylo v 50. letech popraveno víc lidí než v jiných zemích socialistického tábora. Nakonec zde komunisté v posledních kvazi-demokratických volbách zvítězili. Na tyto otázky stále postrádáme odpovědi.

Pullmann bohužel nahrál kritikům svoji úvahou, že dobrovolný souhlas populace implikuje demokratičnost komunistického režimu. To spolu samozřejmě vůbec nesouvisí. Hitlerův režim také nebyl demokratický, ačkoli ho drtivá většina Němců dobrovolně podporovala.

Ale většinová reakce potvrdila, že pro českou veřejnost je obtížné přijmout jakýkoli jiný příběh než ten, že jsme byli vždy jen nevinnou obětí silnějších sousedů nebo cizích mocností. To je opravdu smutný výsledek společenské sebereflexe a intelektuální autority mají v tomto smyslu vůči společnosti značný dluh.

To samozřejmě platí zejména o historicích, mezi které Pullmann také patří. V oficiální historiografii převažuje pozitivistický pohled hledající za každou cenu hrdinství českého národa, jako to v ukázkové míře předvádí vojenský historik Eduard Stehlík a vůbec většina historiků z ÚSTRu.

Jan Vávra

Michalu Pullmannovi se tedy možná neplánovaně podařil záslužný čin. Ovšem dokud se – podobně jako v Německu v 60. letech – nezačnou ptát děti svých otců „a co jsi ty tehdy dělal?“, budeme dále sladce usínat s nezlomnou vírou ve vlastní holubičí povahu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu