Jan Vávra: Normalizační komunistka ochránkyní lidských práv?

Bude to docela příznačné zakončení řady ochránců lidských práv, kdy po Petru Uhlovi, Janu Litomiském a Svatoplukovi Karáskovi nastoupí členka normalizační KSČ, která – jak ukazuje její manévrování v hnutí ANO – pokračuje ve stereotypech, které si osvojila v éře normalizace.

Petr Honzejk: Babiš, Válková a lidská práva jako trafika

• Upravit
• Smazat

Nevíme přesně, co vláda pod vedením Andreje Babiše chce. Ale je zcela jasné, co ji absolutně nezajímá. Je jí lhostejné vše, co se nedá spočítat, finančně vyjádřit, zanést do účetních knih. Tahle ignorance se projevuje třeba tak, že se do pozice šéfa Národní galerie dostane chlapík, který řídil výrobu rohlíků ve slovenském Penamu z holdingu Agrofert. Nebo tak, že zmocněnkyní pro lidská práva udělá premiér loajální právničku, která se lidskými právy nikdy pořádně nezabývala.

Jmenování normalizační komunistky a oddané fanynky jiného normalizačního komunisty v čele vlády do vedení instituce, která má dbát o ochranu lidských práv, je součástí neblahého trendu posledních let. Tím je postupné oslabování nezávislých institucí a jejich podřizování těm, kteří jsou u moci.

Je součástí teze Babiše, že je třeba stát řídit jako firmu, tedy efektivně a bez zbytečného zdržování. Ve firmě – zejména v té rodinné, jak rád opakuje Babiš – majitel také nestrpí vliv žádných nezávislých institucí. Ovšem jejich fungování je výdobytkem moderní liberální demokracie a jejich oslabování přímo s oslabováním demokracie souvisí.

Toto zpochybňování role nezávislých institucí vidíme všude tam, kde se dostali k moci vůdci nového typu, kteří kombinují populistická hesla o tom, že znají recept na rychlou nápravu všech problémů s mesianistickým sliby, že bude líp a naše země bude zase velká, jako to hlásá Donald Trump, Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski a Andrej Babiš.

Normalizační přizpůsobivost

Ondřej Konrád: S čím Babiš a Válková nic nenadělají

• Upravit
• Smazat

V prvých letech po zavedení funkce vládního zmocněnce pro lidská práva do ní byli jmenováni lidé s osobní zkušeností porušování lidských práv totalitním režimem.

Nejelegantnější je samozřejmě nelikvidovat takové instituce naráz, ale postupně, tedy především jejich obsazováním lidmi, kteří jsou loajální vůči každé moci.

Současný vzestup lidí, kteří byli úspěšní v době komunistické normalizace – jehož je Andrej Babiš vzorovým příkladem – má ještě jeden, čistě domácí rozměr.

Je třeba připomenout, že během normalizace nemohl nikdo nevstupovat do KSČ, protože by věřil ideálům komunismu. Režim již dávno nepožadoval, aby lidé ideám komunismu věřili, nechtěl ani, aby to předstírali, požadoval jen poslušnost.

Helena Válková: Vylučuji, že by se Benešová u státní zástupkyně zajímala o kauzu Čapí hnízdo

Ministr spravedlnosti nesmí zasahovat v živých kauzách. Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu to říká poslankyně za hnutí ANO a bývalá šéfka resortu spravedlnosti Helena Válková. Co znamená poslední vývoj v kauze Čapí hnízdo? A jaké úkoly čekají na novou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou?

Nakonec příznačný byl už začátek normalizace, kdy každý, kdo chtěl pokračovat ve svém zaměstnání, musel u prověrek veřejně prohlásit, že souhlasí s bratrskou pomocí armád Varšavské smlouvy, ačkoli o ní do té doby mluvil jako o okupaci. S důsledky této bezvýhradné poslušnosti a relativizace postoje ke zlu se naše společnost potýká stále.

Období normalizace nám zlomilo poslední zbytky páteře, protože byla obecně přijata myšlenka, že není důležité, co říkáme a k čemu se hlásíme, ale že je správné a dokonce potřebné se přetvařovat, lhát a tvářit se jako loajální k vrchnosti, ačkoli si ve skutečnosti myslíme a doma říkáme opak.

Je samozřejmě otázkou, proč jsme se za 30 let existence demokracie nedokázali s touto neblahou etapou novodobé historie vypořádat.

Jan Vávra|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Ale pokud se dnes stávají společenskými vzory lidé, kteří prosazovali normalizační přizpůsobivost a vydělávali na ní, pokud jejich postoje čím dál více ovlivňují veřejnou debatu, nemůže to nemít vliv na všeobecně akceptované vědomí, co je správné a co se prostě nedělá. A z toho vývoje žádná naděje na lepší budoucnost tohoto národa rozhodně nekyne.