Jan Vávra: Nahradí Milion chvilek pro demokracii opozici?

Poslední demonstrace Milionu chvilek pro demokracii jen potvrdila předchozí dojem, že tato iniciativa mění taktiku.

Už to není všeobjímající volání po demokracii jako takové, jaké si pamatujeme třeba z demonstrací koncem roku 1989. Milion chvilek začíná reagovat na konkrétní politické kroky jak vlády, tak opozice a jeho požadavky se konkretizují.

Nevadí mu už jen konflikt zájmů Andreje Babiše, poslední demonstrace reagovala na zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem, na způsob právě probíhajících voleb do mediálních rad, mluvčí iniciativy se vymezují proti nacionalismu a zastávají dost zásadní zahraničněpolitická stanoviska.

To vše se odehrává za vzrůstající nelibosti některých politiků – a ne už jen vládních, ale i opozičních. Hnutí také přestává být miláčkem médií, když někteří takzvaně pravicoví komentátoři iniciativu kritizují za údajnou povýšenost. Všem vadí v zásadě jedno, tedy že iniciativa začíná nahrazovat práci parlamentní opozice. Je to přirozený postup, nebo jde o nepřípustný pokus nahradit zastupitelskou demokracii nikým nevolenými aktivisty?

Je sice pochopitelné, že politické strany si nepřejí novou a bezesporu progresivní konkurenci, ale spontánně vzniklé hnutí víceméně jen zaplňuje mezeru na trhu. Iniciativa v počátcích volala po sjednocení opozice a sama jí poskytla na demonstracích prostor. Opozice ale její přání nevyslyšela a spojení opozičních stran se zdá být čím dál méně reálné.

Zásady liberální demokracie

Ještě důležitější je ale způsob, jakým se opozice snaží veřejnost oslovit a uspět v příštích volbách. Opoziční politici zatím celkem v klidu pokračují v klasické debatě v rámci parlamentu, interpelují, předčítají svá prohlášení na tiskových konferencích a v komunikaci na Skypu a Facebooku. To je jistě chvályhodné, ale v dnešní době to již přináší jen omezenou odezvu.

Co skutečně jak široké publikum, tak média zaujme, předvedl na Slovensku Igor Matovič, když se nechal natočit, jak stojí v Cannes u vily, která patří někdejšímu ministrovi financí za SMER, a lepí na její plot ceduli s nápisem „Majetek Slovenské republiky“. Potom nechal před úřadem slovenské vlády zapálit pět tisíc svíček na památku lidem, kteří každoročně zemřou, ale mohli by podle něho žít, kdyby miliony určené na zdravotnictví neodtekly do firem Penty na Kypru.

Jsou to jistě spektakulární akce, které mají s politikou, jak jsme ji znali, málo společného – těžko si lze například představit Winstona Churchilla, jak dělá podobné šaškárny –, ale bohužel dnes fungují. Proč tomu tak je, může být předmětem sociologických debat.

Milion chvilek postupuje mnohem kultivovaněji, i když ho někteří komentátoři odsuzují za festivalové akce. Populisty typu Andreje Babiše, který má na své straně značnou část médií, ovšem ve volbách neporazí tradiční politici tradičním stylem. Pokud ho neporazí široké hnutí odpovídající záběru Milionu chvilek, porazí ho jen jiný populista typu Igora Matoviče.

Jan Vávra

V Čechách bohužel nepanuje společenský konsenzus vylučující z politiky extremisty a baviče jako třeba v Německu. Pozitivem nástupu Milionu chvilek je to, že na rozdíl od Igora Matoviče zatím striktně ctí zásady liberální demokracie. Pokud by tedy tato iniciativa vstoupila do politiky, nemuselo by to nutně znamenat její ohrožení. Možná spíše naopak.

Autor je komentátor Českého rozhlasu