Jan Vávra: Jak obejít lustrační zákon

26. listopad 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02986551.jpeg

Způsob jakým naše politická reprezentace řeší v současné době lustrační zákon je krystalicky čistou ukázkou chaotického a nesystémového přístupu k řešení problému, čili pravý opak dokonalého fungování státu jako firmy, který dvě nejúspěšnější strany slibovaly.

První věcí je fakt, že lustrační zákon se začal řešit jen proto, že se dotýká jednoho z politických vůdců, bez kterého nejde sestavit vláda a který by v ní přesto rád usedl. Nebýt toho, nikdo by se jím teď nezabýval a žádná diskuze by nevznikla. Přitom politické strany, zejména sociální demokracie měly dostatek času, aby si tuto otázku prodiskutovaly a dospěly k nějakému konzistentnímu stanovisku.

Druhou - možná ještě horší - věcí je způsob, jakým se s tímto náhle se vynořivším problémem snaží naši volení zástupci vypořádat. Jde o typicky českou směs vypočítavosti a lidové vychytralosti, která se pokouší najít nějakou fintu, kterou by se dalo všechno obejít. Podle přiznání některých politiků se do hledání obezličky zapojily i týmy právníků a vymyslely svéráznou konstrukci, podle které se na ministra řídícího nějaký resort lustrační zákon vztahuje a na ministra bez portfeje nikoli. To je také důvod, proč začal Andrej Babiš najednou toužit po vicepremiérovi pro ekonomiku a zapomněl na své oblíbené finance. Jestli chce tímto způsobem dokázat, že není jako politici, tak se máme na co těšit.

To už větší logiku má obezlička, kterou údajně doporučil Andreji Babišovi prezident republiky, tedy přijetí stále odkládaného služebního zákona, který žádné lustrace pro členy vlády nezná.

Momentální potřeba, aby pozitivně lustrovaný politický vůdce usedl ve vládě, pravděpodobně způsobí, že se nad lustračním zákonem brzy zavře voda. Odpůrci zákona mohou oprávněně namítat, že voliči věděli o spolupráci Andreje Babiše s StB., a přesto ho masivně volili. To ovšem vypovídá daleko více o tom, že jednání posledních politických reprezentací bylo veřejností shledáno daleko odpudivějším, než dávná spolupráce se Státní bezpečností. Nové křivdy pociťujeme přece jen mnohem bolestněji, než ty staré.

Zrušení zákona pochopitelně nebude znamenat, že se nad vzpomínkami na totalitní režim zavře voda, jak si přejí jeho odpůrci. Ještě méně to bude znamenat, že jsme se vyrovnali s komunistickou minulostí. S tím jsme bohužel ještě ani pořádně nezačali.

To ale nejde učinit zákony, čili to nelze svádět na politiky. Daleko větší odpovědnost leží třeba na médiích a jejich tvůrcích. Bohužel projektů jako je třeba Paměť národa a pořadů, jakými jsou Příběhy 20. století, uváděné v Českém rozhlase, je velmi málo. Různých „Pelíšků“ nebo „Vyprávěj“ je pořád víc a proto přeformátovávají naši paměť mnohem úspěšněji.

autor: Jan Vávra
Spustit audio