Jan Vávra: Hra nebo boj?

Později, když už existovala větší a organizovanější společenství a vedly se války, vyvstala potřeba předvést válečnické dovednosti i v dobách míru. Tak vznikly první sportovní disciplíny, kdy se zdatní mužové mohli utkat, aniž by museli jeden druhého zabít. Zápasili podle předem daných pravidel v různých typech dovedností. Disciplín postupně přibývalo a vedle jednotlivců soupeřily i skupiny, čímž vznikly kolektivní sporty.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Fotbal ve znamení duhy

Je jasné, že každé mužstvo, které nastupuje proti druhému, potřebuje mobilizovat bojového ducha. Pokud spolu soupeří národní družstva, stává se tou mobilizační ideou národní hrdost, od které je samozřejmě jen krůček k nacionalismu. Proto například novodobé Olympijské hry rozšířily původní antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, stejně jako o požadavek demokracie a internacionalismu.

Rasismus v ochozech

Čtěte také

Sportovní sázky jako past na fotbalisty. „Když to prasklo, byla to úleva,“ popisuje jeden z nich

Jak se nedávno skončené mistrovství Evropy ve fotbale s těmito požadavky vyrovnalo? Můžeme rovnou říct, že ušlechtilé ideje rovnoprávnosti a internacionalismu se prosazovaly obtížně. V některých případech nešlo o sportovní svátek, ale o nenávistný boj na hřišti i mimo něj.

Atmosféra bohužel jen potvrdila neblahý trend růstu nacionalismu, rasismu a všeobecné nesnášenlivosti, který je na vzestupu zejména v některých evropských zemích. Ohnisky této nesnášenlivosti se stali fanoušci Anglie i Maďarska. Záběry skandujících davů mávajících vlajkami a připravených se prát vyvolávají úplně jiné pocity než radost nad lidovou zábavou, stejně jako rasistické útoky na vlastní hráče jiné než bílé barvy pleti, kteří se provinili tím, že nedali penaltu.

Politika a sport

Chování fanoušků celkem jasně ukazuje na spojitost s politickým a společenským klimatem v té či oné zemi. Jak pobrexitová Anglie, tak Orbánovské Maďarsko ukazují, kam vede vyvolávání nenávisti vůči všem, kteří jsou nějak jiní.  V případě Maďarska tuto tendenci aktuálně přiživoval premiér Orbán svým zákonem proti homosexuálům. UEFA, která jinak projevy rasismu postihuje, tentokrát selhala, když potlačila projevy solidarity s LGBT komunitami. Optimismus naproti tomu vzbuzují postoje v tolerantních společnostech, kterých byla naštěstí většina. Za všechny můžeme jmenovat Německo nebo Nizozemí.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Česká republika samozřejmě není vzorem tolerance, což ukázalo už chování hráčů Slávie ve Skotsku, ale zase tak špatně na tom také není. I když pořád třeba není jasné, proč si naši hráči odmítají před zápasem pokleknout na podporu hnutí Black Lives Matter, jak je obvyklé v západní Evropě. Je jasné, že úspěch národního mužstva i oblíbeného klubu nahrazuje mnoha fanouškům nedostatek napínavých událostí i úspěchů ve vlastním životě.  Ale společenská atmosféra do značné míry rozhoduje o tom, zda půjde spíše o radost, nebo spíše o nenávist.

Autor je komentátor Českého rozhlasu