Jan Vávra: Co jsi ty dělal, tati?
Po nepříjemných podrobnostech o komunistické minulosti prezidenta Pavla se nám po více než třiceti letech opět připomněla ta část naší minulosti, na kterou rozhodně nemůžeme být hrdi.
Čtěte také
Senát schválil jako nového ústavního soudce místopředsedu pražského vrchního soudu Roberta Fremra, který v roce 1988 odsoudil v jednom z posledních zpolitizovaných procesů tři mladíky za záškodnictví, propagaci fašismu a vandalství na Olšanských hřbitovech.
Za vedoucího skupiny označil devatenáctiletého Alexandra Ereta, jehož otec byl Němec a odjel na Západ. Od soudu – po násilím vynuceném přiznání – dostal šest a půl roku vězení. Fremr byl od října 1989 členem KSČ, v listopadu 89 z ní vystoupil. Po pádu komunismu soudcem zůstal, stal se odborníkem na trestní právo a byl soudcem mezinárodních institucí.
Na post ústavního soudce ho navrhl prezident Pavel. Den před projednáváním své kandidatury rozeslal Fremr senátorům vyjádření, ve kterém sice uznal nezákonnost některých postupů StB v tomto případě, ale celý proces i své rozsudky hájil. To znamená, že svůj podíl na fungování represivního komunistického aparátu nepochopil.
Nejhorší kauza období normalizace
Mezi bývalými odpůrci komunistického režimu vyvolala jak Pavlova nominace, tak rozhodnutí Senátu rozhořčení. Bývalý disident a člen vedení ODS Alexander Vondra očekával, že Senát Fremra neschválí. Disident a historik Petr Placák prohlásil, že pokud senátoři nevidí, že politický proces, ve kterém Fremr rozhodoval, byl jedním z nejhorších kauz období normalizace, je to tristní.
Čtěte také
Na případ upozornil disident a bývalý mluvčí Občanského fóra Jan Urban, podle kterého je sice Fremr jedním z nejkvalifikovanějších českých soudců, na druhou stranu projevuje naprosto nedostatečnou reflexi svého profesního selhání z roku 1988.
Pro poznání naší normalizační minulosti a případné smíření by samozřejmě bylo nejlepší, kdyby se bývalý komunistický soudce za případ Olšanských hřbitovů omluvil a sám uznal, že v jím řízeném soudním procesu byli odsouzení nevinní lidé. Jak říká Jan Urban, pro českou společnost by bylo neuvěřitelně cenné, kdyby přiznal pochybení a požádal o odpuštění. To se bohužel nestalo.
Boj dobra se zlem
Komunistická minulost tohoto ústavního soudce opět nakousla debatu, kterou jsme měli vést o 30 let dříve a kterou pořád vytěsňujeme. Zatím jsme schopni se trochu bavit o padesátých letech, ovšem bez zmínky o masové podpoře komunismu. Toto období lze ale mnohem snáze interpretovat jako boj dobra se zlem.
Čtěte také
Horší je to s normalizací, kde je hranice mezi hrdiny a padouchy rozostřena, protože odpovědnost za vládu komunistů nese většina populace, která se normalizačnímu režimu tak rychle podřídila. Tomu obrazu vlastní historie se jak historici, tak samozřejmě i veřejnost vyhýbají.
Tehdejší podporu režimu také většinou nelze hodnotit právními kategoriemi, nešlo o zločiny, pouze o morální, mravní a osobní selhání zapříčiněné ochotou mít se slušně v režimu, o kterém všichni věděli, že je postaven na lži a represi.
Takzvané vyrovnání s minulostí není nikdy zcela možné, ovšem udělat tlustou čáru zapomnění také nelze. Vytěsňovaná minulost se nám bude vracet stejně, jako se nám po skoro 80ti letech pořád vrací vyhnání Němců. Jistě by pomohlo, kdyby se mladší ročníky, tak jako kdysi mladí Němci, již dříve začali ptát: „Was hast Du den im Kreig gemacht, Pappi?“ – Co jsi ty dělal za války, tati?
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
