Jan Fingerland: Záleží na velikosti, když jde o cvičení NATO?

Cvičení NATO v Norsku
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cvičení NATO v Norsku
0:00
/
0:00

Od konce studené války se nesešlo tolik vojáků a vojaček NATO, jako teď v Norsku. Je to projev pošetilosti mocných, nebo příznak, že alespoň někde chápou realitu?

50 tisíc mužů a žen, 10 tisíc vozidel, 250 letadel a 65 lodí. Tak velká sešlost tu nebyla od konce Studené války, teď se koná v Norsku a účastní se ho nejen členské státy, ale i řada „hostů“, včetně dosud „hodných“ zemí, jako jsou Švédsko a Finsko.

USA by měly pomoci Evropské unii, aby se nerozpadla, vyzývá bývalý velitel sil NATO

Evropská unie

Evropské unii hrozí podobný osud, jaký postihnul evropská impéria v minulosti. Může se rozpadnout podobně, jako třeba po první světové válce Rakousko-Uhersko.

Rusko označuje tyto manévry jako útočné a mluví o eskalaci napětí. Samozřejmě lze namítnout, že Rusko nedávno pořádalo cvičení ještě mnohem rozsáhlejší a jiná jeho cvičení mají náplň skutečně ofenzivní, ale o to vlastně tolik nejde.

Padají i jiné námitky, třeba že podobné akce jsou nesmyslné v situaci, kdy se Američané a Rusové stejně vzájemně blokují jadernými zbraněmi a mezikontinentálními střelami. Nebo proto, že NATO má nad Ruskem velkou vojenskou převahu, případně že dnešní Rusko je vlastně ekonomický a dokonce i technologický trpaslík.

A v neposlední řadě, že ruská hrozba má obvykle jinou než čistě vojenskou povahu. Například má podobu kybernetických útoků, špionáže, a samozřejmě také znejišťováním západních společností, trollením v médiích a ničením racionální veřejné debaty. V obou případech jde o pokusy narušit odolnost soupeřů zevnitř – mnohem levněji a bez střílení.

Komu to slouží

Má v takovém případě smysl trénovat vojáky a opotřebovávat špičkovou techniku, na jejíž bojové použití skoro určitě nikdy nedojde? Pravděpodobně ano. Zaprvé proto, že součástí podobných operací je i psychologický dopad, ať už na vlastní společnost, nebo i na protivníka. Vojenské vítězství není možné bez odhodlání, což je ostatně zkušenost, kterou jsme si před pár dny opakovaně připomínali v souvislosti s kulatým výročím Mnichovské konference.

Rusko je potenciální hrozba. NATO nikoho nenutí, aby se stal členem, říká Petr Pavel

Armádní generál Petr Pavel

Po smrti tří českých vojáků drtivá většina politické reprezentace podpořila naše setrvání v zahraničích misích. Přesto ale někteří politici tyto mise zpochybňují. Jaké zájmy má v Afghánistánu Česká republika?

A za druhé, občas se zbrojí právě proto, aby nebylo nutné zbraně použít. NATO má více lidí, zbraní i špičkové techniky než má Moskva, ale ve skutečnosti se vlastně nepočítá s přímým střetnutím toho typu, jaké se odehrávalo za 2. světové války, a konec konců ani náhradními vojenskými střety známými z éry Studené války.

Nedávné vojenské úspěchy Ruska v konfrontaci se Západem nebo jeho spojenci se odehrávaly jinak – Rusko využívalo moment překvapení a vpadlo do špatně chráněné oblasti, jejíž status nebyl vyjasněn – to je případ Ruskem zabraných částí Gruzie i Ukrajiny. To vše bylo podpořeno masivní dezinformační kampaní, která dále paralyzovala schopnost Západu tomuto postupu čelit.

Při tom všem se Rusko spoléhalo na to, že západní státy raději ustoupí a nebudou situaci vyhrocovat. Ruský postup je navíc založen na určitém druhu oportunismu, udržuje kapacity zasáhnout, ale použije je, jen pokud se naskytne příležitost. Tak tomu bylo i při vstupu Moskvy do syrského konfliktu, nyní se pravděpodobně něco podobného odehrává i v Libyi a možná i Afghánistánu.

Zóny nejasnosti

Do budoucna je pravděpodobné, že se Rusko bude snažit dále rozšiřovat „zónu nejasnosti“ mezi sebou a jádrem původního Západu z doby před koncem Studené války. Pro NATO je právě proto naprosto důležité, aby si uchovalo schopnost operovat všude, kde jde o suverenitu jeho členů, a aby toto odhodlání bylo všem zúčastněným naprosto zřejmé. To je úkol i pro nás.

Jan Fingerland

A v neposlední řadě je na nás, aby naše teritorium, ale ani Pobaltí nebo Skandinávie nespadly do „zóny nejasnosti“, připravené pro příští oportunní výpad. Už George Kennan si ve 40. letech všiml, že ruská zahraniční politika je pokračováním politiky vnitřní. A právě proto, že se tamní situace ekonomicky, společensky ani kulturně nevyvíjí k lepšímu, je lepší být připraven na všechny varianty. Právě proto, aby k nim nedošlo.