Jan Fingerland: Výročí nepříjemně aktuální
Není u nás zvykem připomínat si státní svátek s obzvláštním dojetím. Historická výročí prostě neumíme, a stát, který 28. října kdysi vznikl, už vlastně ani neexistuje. Jenže ono to výročí vlastně je celkem aktuální. Podívejme se na smysl tohoto svátku prizmatem dvou současných debat. Té o Ukrajině a té o otázkách české národní suverenity.
Čtěte také
Pokus Ruska obsadit Ukrajinu je součásti velkého problému, který historicky řešíme i my. Totiž jakým způsobem zabezpečit národ menšího nebo i středního rozsahu proti vnějším tlakům, zejména v regionu střední Evropy, sevřené mezi Německem a Ruskem.
Vzdorovat, podrobit se, nebo vstoupit do spojenectví s jinými státy, i za cenu omezení vlastní suverenity? Palacký už v roce 1848 varoval před rozdrobením Rakouského mocnářství, protože tyto menší středoevropské národy podle něj neměly šanci ubránit se jak Německu, tak i Rusku.
Oslyšený Palacký
My jsme se v roce 1918, šedesát let po Palackého varování, rozhodli jít vlastní cestou. Debata o tom, zda to bylo správné, vlastně není uzavřená. Jisté je, že během jediné generace jsme podlehli oběma, Němcům i Rusům, a cenou za dočasné nabytí plné suverenity byla její opakovaná ztráta. Podotázkou je, zda měli Češi na konci 1. světové války nějaké smysluplné alternativy.
Čtěte také
Ukrajinci jsou národ početnější, a zdá se i odhodlanější, ale v řadě ohledů je jejich situace komplikovanější, včetně období posledních 30 let. Dohoda s Ruskem byla nemožná, protože Rusko nechtělo alianci, ale podrobení, a jiná alternativní spojenectví k dispozici nebyla.
Naše situace je v roce 2022 komfortnější, i když jsme Palackého výstrahy nedbali. Dnešní Německo nepůsobí tak hrozivě, a mezi námi a Ruskem leží mimo jiné právě Ukrajina. Jenže poučení z posledního století zní: situace se může změnit nepříjemně rychle, a společnosti i jejich vlády by s tím měly počítat. Zvlášť pokud naše země neleží někde u Portugalska, ale ve středu světadílu.
Poučení z krizového vývoje
Česká republika měla v poslední době historické štěstí. Současně se rozhodla zapojit se do nadnárodních aliancí, jako je NATO a Evropská unie, což v konečném efektu znamená určité omezení vlastního rozhodování, vynahrazené ovšem širšími možnostmi v jiných ohledech.
Čtěte také
Vlastně se tím tak trochu vracíme před rok 1918, tedy vzdáváme se části vlastní autonomie ve prospěch spolehlivějšího uchování její podstaty. Debata o tom, jestli se to vyplácí, je zcela legitimní.
Tím se dostáváme k druhé aktuální otázce. V poslední době u nás značně vzrostla poptávka po „národní suverenitě“, nezávislosti, potravinové soběstačnosti, uzavření české energetické soustavy, a ano, vyjednávání s Ruskem o dodávkách plynu – opět ve jménu svrchovanosti.
Tato volání ve mně budí rozpaky, protože buď zaznívají od lidí, kteří toho o mezinárodní politice ani dějinách moc nevědí, anebo se zřejmě rozhodli, že o nich nic vědět nechtějí. Současně je zřejmé, že reagují na zcela evidentní touhu svou nebo nemalé části společnosti po vlastním malém světě, teplu a jistotě.
Připusťme, že z hlediska některých lidí nebo skupin se v posledním bouřlivém století skutečně vyplatilo starat se, obrazně řečeno, jen o svou zahrádku, a případně se přizpůsobit. Byla to strategie přežití, která mnohým skutečně vycházela, po roce 1938, 1948 i 1968, a třeba snad byla v některých případech i morálně obhajitelná.
V pořádku. Jenže vyznavači této cesty by neměli mávat českou vlajkou, dojímat se odkazem 28. října, a především přestat mluvit o suverenitě a nezávislosti, protože o vlastenectví a svobodě tento politický recept určitě není.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
