Jan Fingerland: Výbuch v Bagdádu a jeho kontext

Úterní krvavý útok v Bagdádu, který si podle některých zdrojů vyžádal až 60 obětí, je jen připomínkou toho, že období velkých krveprolití bude v Iráku delší, než se optimisté domnívali. Jen za první dva srpnové týdny totiž zahynulo kolem třiceti lidí, a to nejen při sebevražedném atentátu, jak tomu bylo dnes, ale i při přepadech policejních stanic, pastech na irácké vojáky v podminovaných domech, nebo dalších druzích střetů.

Je nicméně příznačné, že nejkrvavější útok za dlouhou dobu se odehrál právě před armádní budovou. Jeho autory jsou velmi pravděpodobně sunnitští radikálové pravděpodobně napojení na tamní Al Kajdu. Cílem útoku byly až stovky mužů, kteří desítky hodin čekali na to, až budou vpuštěni do bývalé budovy Saddámova ministerstva obrany. Dnes je z tohoto symbolu sunitské nadvlády nad většinově šíitským Irákem opačný symbol. Sídlí tu totiž středisko, zodpovědné za nábor vojáků do nové irácké armády. Nešlo tedy jen o útok na konkrétné lidi nebo pokus o jejich zastrašení, ale přímo o atak na základ nové moci v Iráku.

Není rovněž náhoda, že k útoku došlo právě v tyto dny. Americký prezident Obama i přes varování některých opatrnějších analytiků oznámil, že hodlá dodržet slib, podle kterého do konce srpna ukončí bojové operace v Iráku, a stáhne americké vojáky s výjimkou asi 50 tisíc mužů, kteří tu zůstanou do konce příštího roku. Zatím budou mít na starost převážně ostrahu amerických objektů a nebo výcvik iráckých kolegů.

Americký odchod Iráčany trochu zaskočil, a tak začala tamní armáda na poslední chvíli rychle nabírat nové muže – průměrně se novým iráckým vojákem stane 250 mužů týdně. Získat rekruty není zas tak těžké, protože v zemi je asi 60-ti procentní nezaměstnanost, a služba v armádě nebo u policie je tedy pro mnoho mladých mužů jediným východiskem. Atentát na tyto mladíky čekající před náborovým střediskem je tedy jak úderem proti lidem, kteří jsou v očích sunitských radikálů zrádci, ale i proti americkým plánům na hladký odchod a proti americkému tvrzení, že země je již stabilizovaná.

Většina atentátů v současné době nejde na vrub šíitským radikálům, jako byly před pár lety jednotky vedené Muktadou Sadrem, nyní pacifikovaným. Jejich pachateli jsou dnes převážně příslušníci nespokojené a radikálněji naladěné části dříve vládnoucí, a dnes potlačené sunnitské menšiny. Jedním z důvodů, proč se v minulých letech podařilo generálu Petreusovi potlačit násilnosti, byl právě úspěšný převod sunnitů ze strany Al Kajdy na stranu Američanů a nové irácké vlády. Al Kajda totiž udělala chybu, a začala se krutě chovat i k obyčejným iráckým sunnitům, čímž ztratila jejich podporu. Sunitské síly se proto zorganizovaly samy, a za pomocí amerických peněz a podpory iráckých úřadů se obrátili proti Al Kajdě. Nyní se ale proslýchá, že část sunitských provládních sil se vrací na stranu povstalců, a to z různých důvodů. Buď kvůli strachu z útoku bývalých spolupracovníků; nebo jsou přeplaceni Al Kajdou, která prý na rozdíl od irácké vlády a Američanů platí lépe a hlavně v čas; ale také proto, že ztratili víru v to, že nový post-saddámovský Irák je i jejich vlastí.

To se projevuje mimo jiné tím, že Irák ani pět měsíců po březnových volbách nemá vládu. Přitom volby dopadly relativně nadějně, a vítězná strana, pro kterou hlasovala většina sunnitů, mohla snadno uzavřít koalici se stranou, která se umístila hned za ní, a která je považována za umírněně šíitskou. Do hry se však vložili radikální šiité, kteří se umístili na třetím místě a mají mimo jiné podporu Íránu. Radikálnímu šíitskému bloku se zatím dařilo možnost sunitsko-šíitské vládní spolupráce narušovat. Svou roli v nemožnosti sestavit funkční vlád hrají ale i osobní animozity, vliv okolních zemí spolu se slabostí iráckých institucí a další faktory. Obamova jarní představa, že v době srpnového odchodu americké armády bude mít Irák fungující vládu je nyní už téměř nenaplnitelná.

Naposledy se jednání vítězného „Národního iráckého bloku“ s umírněnými šíity zhroutilo v pondělí. Předsedu al-Irákíje, tedy „Národního iráckého bloku“, bývalého premiéra Allávího, totiž urazilo, že jeho potenciální koaliční partner a předseda druhé strany, šíita Málikí, označil vítěznou stranu za „sunnitskou“. Národní irácký blok, který opravdu volili sunnité nejčastěji, se totiž prezentuje jako nadkonfesní strana, která jako jediná nabízí národní usmíření a sjednocení. Konec konců i její předseda Alláví je sám šíita, ale jeho voliči jsou sunnité. Dokud se prý neomalený Málikí neomluví voličům Národního bloku, nebude Allávího strana pokračovat v rozhovorech. Tato situace jistě vyhovuje Íránu, který přítomnost sunnitů ve vládě nechce připustit. Al Irakáíja by se stala nástrojem saúdského, nebo obecně arabského vlivu v zemi na úkor íránského vlivu. Volební vítěz Alláví však zas naopak nechce, by jeho strana byla vnímána coby pouze sunnitská, protože by přišel po své šíitské voliče.

Tak či onak, volebním vítězům z Iráckého národního bloku se zatím nepodařilo pro odpor šíitů vstoupit do vlády, a to je pro sunnity znamením, že nový Irák není jejich vlastním státem. Děsivý atentát z dnešního rána, a vůbec vzedmutí sunitského protivládního násilí, je do značné míry také výrazem frustrace, kterou sunnitská komunita v Iráku pociťuje tváří v tvář šíitům, kteří sunnity hodlají i nadále držet stranou mocenských struktur.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.