Jan Fingerland: Volila (skoro) jediná blízkovýchodní demokracie
Nejen u nás řešíme, kdy a jakou vládu sestaví vítěz voleb. Podobnou otázku si kladou v Iráku, kde hlasovali před dvěma týdny, ale vláda je také v nedohlednu. Něco jsme se o tamních poměrech přece jen dozvěděli.
Čtěte také
Volby v Iráku vyhrál široký blok šíitských stran vedený dosavadním premiérem Muhammadem Súdáním. Ten by se rád udržel v čele vlády, i když to není jisté. Jeho volební koalice nemá většinu hlasů, a bude tedy následovat mnohatýdenní, možná několikaměsíční perioda složitých vyjednávání.
Súdání by byl teprve druhým politikem, který by zůstal v čele vlády i ve druhém období. V zemi se volby konaly už pošesté od roku 2003, kdy byl svržen režim Saddáma Husajna, a tím se otevřela cesta Iráku k demokratickému uspořádání mnoho let před Arabským jarem.
Nenápadný zdar
Iráku trvalo léta, než se vymanil z chaosu a občanské války, a také války s Islámským státem. Mezitím se pozornost upínala spíše na demokratizační pokusy Arabského jara a Irák zmizel z centra pozornosti západního světa.
Čtěte také
V posledních letech se navíc těší mnohem větší stabilitě a postupně se ekonomicky i politicky obnovuje. Platí to i pro poslední léta, i když kritici premiéru Súdánímu vyčítají, že se zaměřoval hlavně na veřejně viditelné projekty, jako jsou velké stavby, a zanedbával méně vděčné úkoly, jako je konsolidace veřejných rozpočtů a boj proti korupci a špatné efektivitě státu.
Súdání naopak vynakládal stále větší částky na zaměstnávání svých osobních nebo politických spojenců. A také vynakládal stále větší částky na vytváření velkého množství státem financovaných pracovních pozic, i když si to ani na ropu bohatý Irák už nemůže dovolit.
Komplikované poměry
Souvisí to s ne zcela ideálním fungováním iráckého politického systému, který upřednostňuje stabilitu před efektivitou a schopností provádět reformy. A to zas vyplývá z historické zkušenosti, geografické polohy a z demografických poměrů.
Čtěte také
Irácká společnost má z pochopitelných důvodů averzi vůči nestabilitě a rozvratu. Navíc musí reflektovat komplikované konfesní a etnické poměry. Největší segment společnosti představují šíité, kteří těží z blízkosti Íránu, i když vliv Teheránu na iráckou politiku vyvolává stále větší odpor samotných Iráčanů.
Až za dříve potlačovanými šíity jsou sunnité, kteří silného zahraničního patrona nemají a doplácejí na to. A Kurdové, kteří jsou v posledních letech vnitřně rozděleni. Všechny tyto komunity mají za sebou léta nevraživosti a politický systém se snaží tyto tlaky eliminovat podobným způsobem, jaký funguje – se stejnými výhodami i nevýhodami – v Libanonu.
Příliš velký poklid
V Iráku je premiérem vždy šíita, prezidentem Kurd a předsedou parlamentu sunnita. Ve volbách vítězí dlouhodobě podobné strany, které vytvořily politickou elitu, jež si dlouhodobě dělí moc i oprávnění přerozdělovat ne zas tak zanedbatelné výtěžky z prodeje ropy a plynu.
Čtěte také
V Iráku už zažili několik protestních vln proti tomuto rigidnímu systému, ale ty byly částečně násilně potlačeny, zčásti neutralizovány a jejich představitelům se také nepodařilo přetavit je do výraznějších volebních úspěchů.
Mladá irácká generace, která je vzhledem k porodnosti početná, je s tímto uspořádáním stále méně spokojená. Systém ale vyhovuje příliš mnoha lidem.
Smysl voleb
Relativně vysoká volební účast 56 procent byla proto překvapením, protože pro mnoho lidí ztratily volby smysl, nehledě na to, že voleb se z vlastního rozhodnutí neúčastnilo ani hnutí vlivného šíitského vůdce Muktady Sadra.
Irácká politika má i jiné nešvary, například nedávnou vraždu jednoho kritika vlády, násilné zásahy proti protestům, a také nákup hlasů. To vše vyvolává velké napětí. Jenže sklenice je nejen prázdná, ale i napůl plná.
Na rozdíl třeba od kdysi nadějného Tuniska, které stálo na počátku demokratizačních snah Arabského jara a nyní už je opět autokraticky spravovaným státem, je Irák nadále zemí, kde jsou to voliči, kdo v zemi rozhoduje o příchodu a odchodu politiků. A to zas není tak málo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
