Jan Fingerland: Upozornění pro diváky ruského Mrazíka

Z husákovského dětství si pamatuji automatický odpor všech dětí vůči čemukoli ruskému, s jen malými výjimkami. Patřil k nim i Mrazík, i když nám také poskytoval příležitost posmívat se ruskému folkloru nebo tomu, co se ve snímku za folklor vydávalo, včetně přehnaných gest a líčení. Nenapadlo nás, že si třeba sami autoři můžou dělat ze sebe nebo Ruska legraci. 

Čtěte také

Jak Západ podcenil Rusko a proč nemůže být jiné. Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce

Vždy existovali puristé, kteří pohádku, případně její porevoluční reprízování, odsuzovali. A ve stínu dnešní ruské války na Ukrajině může i Mrazík působit jako propagace nějakého esenciálního „rusství“. Je ale Mrazík nějak typicky „ruský“ a byli jeho autoři propagandisty, ať už brežněvismu, nebo jakékoli jiné myšlenky nepřátelské svobodě? 

Sovětští umělci 

Film z roku 1964 měl jednoho režiséra, jímž byl Alexader Rou, a dva scénáristy, Nikolaje Erdmana a Michaila Volpina. Jak na tom byli s tehdejším režimem? Jistě, mohli dělat filmy, ale jejich příběh byl složitější. 

Režisér Rou byl členem Komunistické strany, stejně jako představitel Mrazíka Alexander Chvylja. Toho role natolik proslavila, že pak po řadu let dělal oficiálního dědu Mráze přímo v areálu Kremlu. 

Podobně si roli baby jagy spojovali lidé s hercem Georgijem Milljarem, takže si babici zahrál ještě v několika filmech. Kolegové ale vzpomínali, že zrovna ježibabák Milljar se snažil moc si politicky nezadat, údajně dokonce chodil do kostela. 

Čtěte také

Ondřej Soukup: Protiválečný „terorista“ Boris Akunin

Ještě jinak je to v případě scénáristů Erdmana a Volpina. První ve 30. letech strávil několik let ve vyhnanství, jeho bratr byl během represí popraven. Už jako nadaného mladíka s velkou budoucností v umění Erdmana uznávali starší kolegové jako spisovatel Michail Bulgakov nebo režisér Vsevolod Mejerchold.

Erdman spolupracoval na významných dílech jako proslulý Alexandrovův „americký“ hudební film Celý svět se směje, později se podílel na založení legendárního divadla na Tagance. 

Čtěte také

Jan Fingerland: Vlk a zajíc proti Putinovi

Také jeho kolega Volpin patřil ke kulturní smetánce ruské a sovětské společnosti. Podílel se na neméně proslulých snímcích jako Volha, Volha nebo Kubáňští kozáci. Jeho sestra byla manželkou básníka Jesenina, toho, kterého možná také zavraždila tajná policie, jak se dosud někteří Rusové domnívají.

A jen tak mimochodem, Volpin, po říjnové revoluci nadšený mladý komunista, strávil ve 30. letech pět let dokonce v pracovním táboře za neuctivé výroky na adresu Josifa Stalina. S režimní DNA Mrazíka je to tedy opravdu nejednoznačné. 

Slovanští krasavci 

Do vězení se mnoho let po natočení dostal i představitel Ivánka Eduard Izotov, to bylo ovšem za nešikovný způsob, jak (ještě za sovětských dob) směnit valuty za ruble. Herec, který „nevypadal věru zle“, prý také nikdy nehnal svou kariéru politicky, spíše byl lenivý, jako jeho u nás nejslavnější role. 

Byl obsazen do úlohy ruského venkovského krasavce, stejně jako jeho filmová partnerka Natalja Sedych v roli Nastěnky, rovněž coby „slovanské krásky“. Jak je to ale s ruskou identitou filmu? Ten byl spíš sovětský, a to i v tom smyslu, že reprezentoval velmi multietnickou povahu této novodobé říše. 

Čtěte také

Alexandr Mitrofanov: Ruského Formana, režiséra Mamina, vytlačil režim do emigrace

Režisér Alexander Rou získal své nezvyklé příjmení po svém irském otci. Arthur William Rowe přišel do Ruska jako mnoho jiných obyvatel západu ještě za cara jako nositel technického know-how, konkrétně při stavbě průmyslových mlýnů. A krom toho s Řekyní žijící v Rusku zplodil pozdějšího sovětského režiséra s poruštěným příjmením Rou. 

Babu Jagu hrál zmíněný Georgij Francevič Milljar. Jeho otec Franz de Millieu přišel do Ruska pro změnu z Marseille jako stavitel mostů. Budoucí ježibabu v prvních letech života vychovávaly francouzské guvernantky. Příjmení se šlechtickým přídomkem si herec pro jistotu za sovětských dob změnil. 

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Scénárista Nikolaj Robertovič Erdman přišel ke svému příjmení jako statisíce dalších „Rusů“, byl totiž povolžský Němec. Jeho spoluscénárista Michail Davidovič Volfin byl pro změnu ukrajinský Žid. A jak už bylo řečeno, oba se načas ocitli za mřížemi, ale měli štěstí, přežili, a dokonce se vrátili k filmu. Tolik tedy k ruské identitě Mrazíka a jeho domnělému propojení s komunistickou ideologií. 

Nikomu se nemusí film líbit, ostatně i v samotném Sovětském svazu natočili řadu jiných, často i vtipnějších pohádek, některé z nich obsahovaly řadu politických jinotajů. Můžeme Mrazíka vnímat jako plod své doby a zvláštní povahy ruského, totiž sovětského impéria. Lze se na něj dívat i takto, nebo se na něj prostě nedívat, a to je samo o sobě skvělé.

Autor je komentátor Českého rozhlasu