Jan Fingerland: Tuniská vina za berlínský masakr?

Až do nedávné doby mělo Tunisko, malá severoafrická země, vlastně docela dobré jméno. Právě tady začalo Arabské jaro a právě zde se zatím odehrává jeho nejúspěšnější kapitola. Je to možná jediný případ, kdy se nově instalovaná demokracie udržela na silnici, i když s velkými obtížemi.

Přesto, a nebo možná právě proto se z Tuniska stal jeden z největších exportérů džihádistů na syrské nebo libyjské bojiště. Tunisko je příliš chudé na to, aby dalo tisícům mladých lidí práci a perspektivu, ale také příliš demokratické a stabilní na to, aby se na jeho území mohli uplatnit adepti džidádu. A tak podle odhadů jen do Sýrie odjelo několik tisíc Tunisanů, což je v přepočtu na hlavu mnohem více, než u většiny arabských zemí.

Export a reexport džihádu

Část tuniských vyznavačů svaté války odchází i do Evropy. Také červencový atentát v Nice spáchal Tunisan. Objevila se zpráva, že tuniské úřady nechtěly Amise Amriho přijmout zpátky, právě proto, že věděly, o koho se jedná. Tunisko se totiž nepotýká jen se špatnou image v Evropě, ale také s mnohem vážnějším problémem vracejích se radikálů.

Tato země je příliš malá a chudá na to, aby mohla bez problémů zvládat jejich kontrolu. Nemá ani potřebný aparát, počínaje vězeními, které jsou už teď přeplněné, a konče psychology nebo sociálními pracovníky. K tomu všemu se bojuje i v sousední Libyi a částečně i Alžírsku.

Anis Amri na nádraží v Turíně|foto: ČTK/AP,ČTK

Zatím se z několika tisíc džihádistů vrátilo asi 600 lidí. Tunisané se snaží vyřešit otázku, kam s nimi. Tuto debatu vyvolal například předloňský návrh zákona, podle kterého by se stát snažil tyto lidi amnestovat a přijmout zpátky do společnosti. Za zákonem stáli politici se sympatiemi pro islamismus.

Tuniští bezpečnostní experti varovali, že to může vést k „somalizaci“ země, totiž rozvrácení pořádku pod tlakem příchodu velkého množství radikalizovaných lidí, kteří mají za sebou bojovou zkušenost. Upozorňovali také, že za džihádisty se postaví množství právníků a organizací, které budou státu znesnadňovat kontrolu repatriovaných radikáků.

Místo toho navrhovali, aby se těmto lidem odebíralo občanství a byl znemožněn návrat. Tak tomu možná bylo i u Anise Amriho, berlínského útočníka. Němcům se nedařilo ho vrátit do rodné země a tuniský souhlas s jeho návratem nakonec dorazil dva dny po jeho zločinu.

Zločin a trest

Tato politika se praktikuje zatím jen nahodile, protože podle tuniských expertů odporuje tuniské ústavě, která výslovně říká, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven občanství nebo možnosti vstoupit do země. Část Tunisanů souhlasí, ovšem s tím, že navrátilci musejí být postaveni před soud a pokud jim bude prokázána vina, měli by dostávat za terorismus tvrdé tresty. Teprve pak by se prý mohlo mluvit o jejich reintegraci.

Pieta po teroristickém útoku v Berlíně|foto: Tomáš Kopecký

Je patrné, že nejde jen o debatu praktickou, ale i hodnotovou a ideologickou, která se dotýká samotné podstaty tuniského experimentu s demokracií a sekularismem. Konec konců, je to otázka, kterou uspokojivě nezodpověděly ani evropské země.

Je logické, že evropské státy se snaží donutit Tunisko, aby převzalo své z Evropy vyhoštěné občany, ať jsou to ilegální migranti bez šance na azyl, nebo dokonce džihádisté. Vedle tohoto tlaku by ale Evropa měla Tunisku poskytnout i pomoc, nejen v oblasti bezpečnosti, ale i ekonomickou podporu. A to ve vlastním zájmu.