Jan Fingerland: Trumpův impeachment jako divadlo
Politika, to nejsou jen chladné argumenty, ale i pocity, řeči a vůbec podívaná. Ústavní proces s americkým prezidentem je tohle všechno dohromady. Divadlo, v dobrém i zlém.
Čtěte také
O tom, že celý svět je jeviště, nás informovala už jedna Shakespearova postava a určitě to v mnoha situacích platí. Je tomu tak i v případě soudních procesů nebo parlamentních debat. I ony se stávají podívanou, zčásti záměrně, ale i jaksi samovolně, z logiky věci.
Impeachment Donalda Trumpa je zároveň justičním řízením i jednáním Kongresu. Už američtí „Otcové zakladatelé“ si byli vědomi rizika, že demokratické procedury mohou působit suše. Proto vyztužili střízlivé republikánské procedury závažností starých obřadů. Tato vznešenost měla ochránit to podstatné – respekt k pravidlům – před vášněmi davu, demagogií tisku i politikařením politiků.
Bez paruk a talárů
Čtěte také
Například teď se Senát dočasně stal soudní síní. A když do síně vstupuje předseda Nejvyššího soudu, uvádějí ho dovnitř čtyři senátoři, po dvou z každé strany. Senátoři musejí při hovoru povstat, jinak spolu nesmějí mluvit, a šli tak daleko, že se dočasně vzdali i svých mobilních telefonů a počítačů.
Divadelním představením se ale slyšení před Senátem stává i v horším slova smyslu. Veřejný charakter jednání může účastníky přimět k tomu, aby se takříkajíc předváděli a z celé věci udělali tyátr, případně nástroj svých politických zájmů.
Samotný Trump byl logicky proti impeachmentu, protože se považuje za nevinného. Demokraté naopak chtěli co největší proces a žádali co nejvíce prostoru pro povolání co největšího množství svědků a předložení maxima dokumentů.
Čtěte také
Svou si prosadili ti třetí, republikánští senátoři, kteří dávali přednost tomu, aby slyšení proběhlo, ale co nejrychleji a s co nejmenším počtem svědků. Sloužilo by tedy jako podívaná, při které demokratické pokusy sestřelit Trumpa před očima veřejnosti selžou a prezident z celé věci vyjde jako vítěz.
Vysněná důstojnost soudního řízení s prezidentem utrpěla řadu ran už předem. Například během jednání ve Sněmovně reprezentantů hlasovali kongresmani a kongresmanky takřka výlučně podle stranické příslušnosti. Demokraté působí dojmem, že impeachment chápou jako pokračování svého boje proti Trumpovi jinými prostředky, zatímco republikáni jsou připraveni hájit prezidenta bez ohledu na to, jaké důkazy budou proti němu předloženy, nebo dokonce v jejich předložení brání.
Politická šmíra
Vlastně je málokdo překvapen, protože americký politický život už duch stranictví ovládl dávno, a impeachment, stejně jako blížící se volby, napětí jen zesilují. Pokud bychom tedy chápali impeachment jako divadelní představení v pozitivním smyslu, pak je třeba říct, že herci vypadli z rolí a buď přehrávají, nebo překřikují ostatní postavy, případně se místo odříkávání textu obracejí přímo na diváky.
Přitom je to vlastně jaksi jedno, protože překvapení na závěr se konat nebude. Všichni vědí, že většinově republikánský Senát Trumpa funkce nezbaví, nanejvýše se bude hrát o to, kdo z představení odejde více pošpiněn.
Podle zákonů dramatiky má zápletka vést k rozuzlení a nakonec katarzi. Po představení v Kapitolu se ovšem žádný kolektivní pocit očištění skoro určitě nedostaví. Není to dobrý kus.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
