Jan Fingerland: Sultán zemřel, ať žije sultán

Ománský sultán Kábús bin Saíd se dostal k moci v roce 1970.
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ománský sultán Kábús bin Saíd se dostal k moci v roce 1970.

Když odchází král, celá zem se zachvěje v obavách, napsal Shakespeare. Zatímco o anglických panovnících to už to není pravda, v případě Ománu to platí pořád.

Nový ománský sultán Hajsám bin Tárik Saíd

Tamní sultán totiž není jen formální hlavou státu, ale také šéfem vlády, nejvyšším velitelem armády, ministrem financí a ještě ledasčím jiným. Teď, když sultán zemřel, bylo zřejmé, že z jedněch rukou do druhých přechází téměř absolutní moc. Přesto, anebo možná právě proto, proběhl zatím tento proces hladce.

Přitom dosavadní vládce, Kábús bin Saíd, se sám dostal k moci v roce 1970 při nekrvavém puči, při kterém za pomocí Britů sesadil vlastního otce Saída bin Tajmúra a poslal ho do vyhnanství, shodou okolností do Británie. Jak se ukázalo, státní převrat i toto „neokoloniální“ zasahování byly pro Omán prospěšné.

Osvěcování Ománu

Zatímco svržený sultán Saíd byl podivínský ultrakonzervativec, který zakazoval i nošení slunečních brýlí, jeho syn si sice ponechal absolutní moc, ale použil ji k modernizaci Ománu, a jeho otevření světu. Měl ovšem také štěstí, že se k moci dostal krátce poté, co se v zemi začala těžit ropa. I když Omán nemá takové zásoby jako některé jiné státy v oblasti, podle OSN udělal za poslední dekády největší pokrok.

Kábús promyšleně využil i dalších nahodilých okolností, například zvláštní geografickou polohu Ománu na jihovýchodě Arabského poloostrova, tedy na cestě mezi Perským zálivem a Indickým subkontinentem, případně východní Afrikou, a ze své země udělal neutrální místo, kde se setkávali státníci řady znepřátelených států široké oblasti – byly zde vedeny i rozhovory o íránském jaderném programu.

Podobně využil skutečnosti, že naprostá většina rodilých Ománců patří k ibádíovské větvi islámu, a nehlásí se, a není ani okolním světem zařazována, k sunnitům nebo šíitům. Kábús tak zůstal stranou v saúdsko-íránských střetech, ale i ve vnitroarabských sporech, třeba při saúdské invazi do Bahrajnu nebo Jemenu.

Ománský sultán také relativně v klidu přežil otřesy Arabského jara, kdy vyšly do ulic tisíce lidí, a požadovaly nejen lepší platy, ale i boj proti korupci – a setkaly se s odporem policie. I tehdy byly na Kábúsově straně dvě výhody. Jednak se arabské monarchie ukázaly jako mnohem stabilnější a legitimnější než republiky, a samozřejmě bylo výhodné mít příjmy z ropy.

Kábús zvýšil částky, které tečou od vlády k poddaným, obměnil vládu, a začal zavádět reformy, které formálně posílily vliv veřejnosti. I nadále stát zůstával absolutní monarchií, kde se veřejná kritika nepřipouští, a nevhodné názory cenzurují.  

Absolutní začátek

Sultán je tedy mrtev, a nezanechal za sebou dědice, ani veřejně nedeklaroval, koho si vybral za následníka. O nástupci tedy měla rozhodnout rodinná rada s tím, že přihlédne k jeho mínění údajně obsaženému v závěti.

Novým sultánem se ještě během období státního smutku stal Hajsám bin Tárik Saíd, Kábúsúv bratranec, nikoli jeho bratr Asad, o kterém se dříve spekulovalo. Pětašedesátiletý absolvent Oxfordu má dlouholeté zkušenosti z vládních úřadů, a je tedy naděje, že žádné otřesy Ománu nehrozí.

Z dlouhodobého hlediska ale bude Hajsámovým úkolem odpovědět na otázku, zda stačí jen dolaďovat, co Kábús obratně vybudoval, anebo zda si nová doba bude žádat zcela nový přístup. Omán například podobně jako jiné ropné monarchie využívá práce mnoha „gastarbeiterů“, těch z chudých zemí, ale i bohatých, skoro polovina obyvatel jsou cizinci. Případně, co pro Omán bude znamenat odklon západních ekonomik od fosilních paliv.

Jan Fingerland

Sám nový sultán dosud mimo jiné pracoval na ománském projektu Vize 2040, který měl zemi přizpůsobit novým okolnostem. Zásadní otázkou tedy asi bude, zda Omán v nových podmínkách i nadále bude moci zůstat absolutní monarchií.

Autor je komentátor Českého rozhlasu