Jan Fingerland: Skripal testuje Evropu

Nejistota kombinovaná s opovážlivostí je totiž podstatou nové nekrvavé metody mezinárodního konfliktu. Žijeme přece v době, kdy „nic není pravda a všechno je možné“ – tuto metodu nejlépe ovládli v Rusku a v Íránu.

Dokonce i volání po předložení důkazů veřejnosti vlastně nahrává tomuto způsobu politiky – jakoby běžný občan měl schopnost posoudit chemickou analýzu expertů na nervové plyny. Přesto se pak jeví jako chyba cokoli zveřejnit i nezveřejnit.

Kouzlo nejistoty

Evropanům tak zůstává nejistota, opřená ovšem o rozhodnutí velké části západních státníků důvěřovat úsudku britských expertů, a také zkušeností s dosavadním ruským postupem – nejen v případech, jako je otrava novičokem nebo poloniem. Otrava Skripala prostě vypadá jako hned dvojí vzkaz Putina – odpůrcům domácím i těm zahraničním.

Bývalý ruský agent Sergej Skripal, otrávený letos v Británii, během soudu v Moskvě v roce 2006 |foto:Fotobanka Profimedia

Ruští experti na hybridní válku přitom mají podivuhodně jemný cit pro slabiny západního světa a tak velmi efektivně testují odolnost zdejších institucí i společností. Hranice toho, kam až se beztrestně dostanou, mezitím posunuli velmi daleko.

Tentokrát ruská metoda nebyla tak úspěšná, protože Skripalova otrava vyvolala poměrně silnou mezinárodní odezvu, nejdříve verbální, ale poté i praktickou. Ruské diplomaty, případně rozvědčíky s diplomatickým krytím vypovědělo několik anglosaských států, včetně Austrálie, ale také a především, 16 států evropských.

Z velké části šlo o země bývalého východního bloku – všechny pobaltské státy, Polsko, Maďarsko, ale také Seveřané, tedy Finové, Dánové a Švédi, kteří v poslední době mluví o ruské hrozbě velmi otevřeně.

Rakouská cesta

Připojily se ale také země, které z různých důvodů nepatřily k předním kritikům ruské politiky, tedy Italové a Španělé. A v neposlední řadě, za britské stanovisko se postavil nedávný summit Evropské unie, který explicitně označil Moskvu za původce atentátu na britském území.

Logo|foto:Český rozhlas

Zároveň se nedá říci, že evropská reakce je úplnou porážkou Moskvy. K vypovídací vlně se přidala jen těsně nadpoloviční většina členských států. To není dost na to, aby se dalo tvrdit, že je Evropa jednotná. Pokud je ruskou taktikou Evropany rozdělit, pak se to podařilo.

Z českého hlediska je nejzajímavější případ Rakouska, jehož ministryně zahraničí Karin Kneisllová navzdory závěrům summitu EU prohlásila, že vlastně není jasné, kdo Skripala popravil, a dodala, že nevyhostí žádné ruské diplomaty lomeno rozvědčíky, ani pokud se podezření na ruskou stopu potvrdí. Rakousko prý chce ponechat otevřené komunikační kanály s Ruskem.

Rakouská zkušenost z dob Studené války byla samozřejmě jiná než ta naše, Vídni se sezení na plotě vyplatilo. K tomu je ale potřeba dodat dvě věci. Zaprvé, členem současné rakouské vládní koalice je strana, která je v podezření, že je vlastně nástrojem ruského vlivu v Evropě, údiv nad rakouským postojem tedy není na místě.

A za druhé, naši jižní sousedé dlouhodobě pěstují s Ruskem výhodné „přátelství“, jak se ukázalo i v jiných případech, třeba aféře kolem nevydání vysokého představitele KGB z Rakouska do Litvy.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Česká zkušenost

Roli užitečných idiotů byly v posledních letech ochotné hrát i jiné strany než jen FPÖ – asi s pocitem, že Rakousko i nadále chrání Železná opona. Pokud chce Vídeň i dnes hrát úlohu zprostředkovatele a komunikačního kanálu, což může být i užitečné, pak jen díky tomu, že jiní se chovají zásadověji.

Československo nemělo před tři čtvrtě stoletím takové štěstí jako Rakousko a je správné, že současná česká vláda nejednala jako černý pasažér. A to tím spíše, že pro nás Rusko přichystalo ještě jeden test, když označilo Česko za možný zdroj novičoku.

Zároveň bychom neměli zapomenout, že to nejdůležitější ve věci obrany proti ruskému ovlivňování se děje jinde a jinak, včetně potenciálního ovlivňování vysoce postavených osob ve státní správě i politické reprezentaci.