Julie Hrstková: Testy se nemusejí líbit učitelům ani rodičům, měly by ale pomoci dětem

Čtěte také

Martin Fendrych: Robert Plaga odkládá reformu školství. Učitelé jí nerozumí

Ministrovi se nelíbí technické problémy ani stížnosti rodičů a učitelů na podobu otázek, které zčásti nesouvisely se vzděláváním, ale s rodinnou situací žáka a jeho duševním zdravím.

Nespokojená je i Asociace ředitelů základní škol České republiky, která uvedla, že, šetření o výsledcích škol a kvalitě vzdělávacího systému musí být odborně, technicky i organizačně kvalitně připravené, transparentně komunikované vůči školám i rodičům a nesmí školám přinášet zbytečné komplikace. Což se zjevně nestalo.

Vývoj testování

Připomeňme, že se plošné srovnávací testy snažil zavést v roce 2011 exministr Josef Dobeš. Na pilotní program se snesla kritika všech stran včetně OECD s tím, že projekt vznikl příliš narychlo a objevují se v něm vážné nedostatky. Hlavní důvodem kritiky bylo, že se děti učí na testy a nesnaží se pochopit souvislosti a podstatu daného předmětu. Rodiče si pak stěžovali, že o znalostech jejich dětí bude mít přehled nejen škola, ale i další instituce.

Plošné pilotní testování v roce 2013 tak bylo posledním. Projekt k úlevě škol, rodičů a samozřejmě i dětí, skončil.

Čtěte také

V Praze se na školu nedostal každý pátý, to je špatně. Nové kampusy má stavět stát, míní expert

Posléze následovaly roky výběrového a dobrovolného šetření na školách. Jejich závěry nejsou překvapující – v průměru jsou na tom lépe žáci z větších škol, rozdíl mezi Prahou a například severočeským krajem je značný a vzdělání je podmíněné sociálním a ekonomickým stavem rodiny. Že by ovšem tyto poznatky vedly k revoluci ve školství, se říci nedá.

Navíc právě proto, že šlo o dobrovolné či výběrové šetření, se nikdo příliš nepídil po obsahu otázek. Přestože podle kritizovaného šéfa inspekce Tomáše Zatloukala jsou otázky na socioekonomické zázemí žáka standardní, běžnou součástí mezinárodních výzkumů OECD PISA nebo IEA TIMSS, které se i v Česku realizují dlouhodobě.

Letošní dotazník ovšem navíc obsahoval i otázky, které se týkají duševního zdraví dítěte, které učitelé vyhodnotily jako necitlivé. Ty prý měly zjistit, jak na tom děti skutečně jsou.

Pomáhá testování dětem?

Plošné testování dětí, vyhodnocení výsledků a následné změny ve školní výuce vůbec nejsou špatným nápadem. Nutné jsou ovšem všechny tři navazující kroky včetně změn pro děti, které vyrůstají ve znevýhodněném prostředí.

To, že v některých krajích děti ani nedokáží dochodit základní školu, znamená, že Česko přichází o talenty i o pracovní sílu, které vzhledem k prudkému poklesu porodnosti ubývá. To samé platí i o opačném konci společenského spektra – děti, které projdou systémem soukromých škol a odjedou studovat i pracovat do zahraničí, protože jim Česko nedokáže nabídnout adekvátní zaměstnání, budou chybět.

Julie Hrstková, komentátorka HN|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

V tomto směru otázky na socioekonomické postavení žáka nejsou špatně – pokud je systém dokáže vyhodnotit a dětem pomoci. To se ovšem na celostátní úrovni rozhodně neděje.

Samostatnou otázkou jsou soukromé otázky – na jednu stranu platí, že domácí násilí a týrání nejčastěji hlásí právě školy a pokud by otázky na duševní zdraví pomohly zachránit byť jen jediné dítě i proti vůli jeho rodičů, dávají smysl. Druhou otázkou ovšem je, kdo s odpověďmi pracuje, jaká je reakční doba a zda skutečně může upřímná odpověď dítěti pomoci. Pamětníci starého školství mají dodnes v paměti anonymní dotazníky, které po dopsání třídní učitelka podle písma konkrétně přiřadila danému jednotlivci se všemi negativními důsledky.

Rodiče ani učitelé nemusí souhlasit s podobou testování žáků. Platí ale, že otázky musejí dávat smysl a musí pomoci dětem – současným i budoucím. A to jak ve vzdělání, tak i – pokud se na to testující ptá – v osobním životě. Jestli to splnil poslední elektronický dotazník, je ovšem otázkou.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin