Jan Fingerland: Sadr v Iráku končí – co začíná?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlivný irácký politik a duchovní Muktada Sadr nečekaně oznámil svůj odchod z veřejného působení, a vyvolal tím malé zemětřesení v již tak dost otřesené zemi. Archivní snímek z dubna 2012

„Končím.“ Skoro tak stručně zněl vzkaz Muktady Sadra veřejnosti. Tento vlivný irácký politik a duchovní nečekaně oznámil svůj odchod z veřejného působení, a vyvolal tím malé zemětřesení v již tak dost otřesené zemi.

Muktada Sadr není jen tak někdo. Pochází z velmi vlivné šíitské rodiny, která byla v době Saddámovy vlády krutě perzekvovaná. V roce 1999 nechal irácký diktátor zabít jeho otce i dva bratry. První hvězdná hodina Muktady Sadra přišla po roce 2003, kdy mu bylo teprve třicet.

Postavil se tehdy do čela šíitských odpůrců americké invaze. Připomeňme, že Saddáma podporovali hlavně menšinoví sunnité, kteří také vedli ozbrojené akce proti zahraničním jednotkám, zatímco dosud perzekvovaní šíité pád Husajna vítali, i když třeba invazi a okupaci samotnou nepovažovali zrovna za žádoucí.

Mladý šíitský politik Sadr však se svou Mahdího armádou zkomplikoval život zejména americkým a britským vojákům. A také sunnitům, vůči nimž Sadrovi muži prosluli velkou krutostí. Sadrovci po určitou dobu provozovali jakýsi stát ve státě, s vlastními věznicemi a mučírnami. Tito šíitští radikálové, nejen sunnitští extremisté, stáli v letech 2006 až 2007 za obrovskou vlnou násilností a nárůstem sektářského násilí mezi sunnity a šíity.

Potom Sadrova cesta změnila směr. V roce 2008 se dostal do konfliktu s novou iráckou armádou, přičemž u moci už tehdy byli – paradoxně díky americké invazi a nastolení demokracie – většinoví šíité. Odešel do Íránu, kde leží část jeho rodinných kořenů a kde také leží vedle Iráku další šíitské duchovní i mocenské centrum. Své vášnivě protiamerické, protibritské a protiizraelské smýšlení si ponechal, ale během „exilu“ a po návratu do Iráku přišel s mnohem umírněnějšími názory na iráckou politiku.

Začal prosazovat pokojné soužití sunnitů a šíitů, Arabů a Kurdů, a to vše v zájmu silného Iráku – také kvůli tomu, aby irácký stát mohl lépe čelit vlivu Západu, který je podle Sandra hlavním zdrojem nebezpečí pro zemi. Dostal se kvůli tomu i do sporu s premiérem Málikím, nejvlivnějším a zároveň nejvíce kontroverzním šíitským politikem v zemi.

Právě Málikí je dnes hlavním hybatelem konfrontační protisunnitské politiky, která sunnity státu stále více odcizuje. Někdejší radikál Sadr, od roku 2011 fyzicky zpátky v Iráku, se naopak stal ze všech šíitských politiků vůči sunnitským požadavkům nejvnímavější. Profiloval se také jako nepřítel politikaření a parcelování státu podle politických zájmů. Zasazoval se o to, aby žádný ministerský předseda nemohl v Iráku zvolen více než dvakrát, což bylo vlastně přímo proti Málikího zájmům a plánům.

Jeho postoje však vždy byly velmi složitě dešifrovatelné. Na jednu stranu se zasazoval o věci, v nichž se dostával to přímé konfrontace s premiérem Málikím. Zároveň to byl on, kdo Málikímu pomohl při volbách v roce 2010 a při následném sestavování vlády – Sadrovi lidé byli až dosud ve vládní koalici i vládě samotné. Přesto se dá říci, jak píše například irácký novinář Mustafa Kadhimi, že se odvrátil od „politiky ulice“ k politice dialogu a smíření a v tomto smyslu udělal pro Irák důležitý krok, i když kvůli tomu ztratil část podpory.

Proč Sadr odchází z politiky, není zřejmé a on sám to nevysvětlil. Jeho spolupracovníci naznačují, že ho dopálilo hlasování jeho kolegů v parlamentu o vysoké výsluze iráckých poslanců. To vedlo nejen k Sadrově rezignaci, ale i k tomu, že vlastně zrušil celé sadristické hnutí.

Učinil tak dva měsíce před iráckými parlamentními volbami, v nichž se potřetí chystá zvítězit Núrí Málikí, jeden z viníků současného sektářského rozkladu Iráku a ten muž, kterého Sadr obvinil z přílišného hromadění moci. Nyní mu svým odchodem vlastně udělal v šíitském segmentu ještě větší prostor. Sám Sadr vloni na podzim v jednom rozhovoru doslova uvedl, že krátkodobě vidí iráckou budoucnost velmi temně.

Muktada Sadr však už nejméně jednou svůj odchod ohlásil, nepočítáme-li jeho exil na konci minulého desetiletí, a přesto ve hře zůstal. Je stále možné, že se ve skutečnosti chystá na svůj velký návrat, jako velká alternativa ke korupci a konfrontačnosti, která charakterizovala éru premiéra Málikího. Pokud ovšem ještě nějaký Irák v době jeho případného návratu vůbec ještě bude existovat.