Jan Fingerland: Rok po smrti Mahsy Amíniové jsou v Íránu všichni ostražití
Události loňského podzimu zůstanou v paměti Íránců navždy spojeny se jménem Mahsy Jiny Amíniové. Po roce už víme, že její smrt nezažehla revoluci, která by režim svrhla. Dá se ale říci, že nezměnila vůbec nic?
Při pohledu na dění v Íránu v době ročního výročí smrti Mahsy Amíniové se paradoxně dá tvrdit obojí. Na jednu stranu režim obnovil své sebevědomí, protože se mu podařilo vzpouru potlačit. Současně je očividně nadále vystrašený. V posledních dnech bylo v ulicích větších měst přítomno neobvyklé množství příslušníků bezpečnostních složek, protiteroristických jednotek.
Hodně, ale ne dost
Šlo za více než 40 let trvání režimu – svou dlouhověkostí překonal ten náš předlistopadový – o nejvážnější výzvu. Vzpoura společnosti trvala měsíce, navzdory silným represím, včetně věznění a násilí páchaného na zadržených demonstrantech. Nakonec režim převládl.
Čtěte také
Systém islámské republiky přetrval proto, že na rozdíl od toho našeho na konci 80. let není ve stavu rozkladu. U moci jsou z velké části lidé ve středním věku, často se jedná o příslušníky bezpečnostních složek, zejména Revolučních gard, které stále více prosakují celým mocenským systémem.
Druhý důvod souvisí s faktem, že lidé zevnitř režimu nemají důvod se domnívat, že na změně poměrů vydělají, naopak by je revoluce ohrozila. U nás to bylo naopak. Íránský režim navíc čelí odporu společnosti trvale a dokázal se s ní vyrovnávat dlouhodobě, většinou se jedná o místní demonstrace motivované ekonomickými potížemi, etnickým útlakem nebo pobouřením nad korupcí a neefektivitou.
A v neposlední řadě společenská vzpoura byla sice veliká, ale postrádala koordinaci, vedení a jasný směr, cosi jako ideologii. Důležití lidé jsou dávno v exilu a ten se podařilo od domácího dění odříznout. Kdokoli by se postavil do čela, byl by v současných íránských poměrech rychle nalezen a zatčen. Vzpoura bez vůdců proti organizovanému režimu nemá šanci, pokud režim zůstává jednotný.
Drobné krůčky
Čtěte také
Znamená to tedy, že se nezměnilo vůbec nic? Islámská republika je nepochybně mnohem bdělejší, ví, že dříve nebo později se objeví další revolta. Za poslední rok se v ulicích měst objevilo mnoho kamer vybavených schopností rozpoznávat tváře. Zdánlivě jde o opatření proti tomu, co stálo na počátku nepokojů, tedy sledování žen, které odmítají nosit hidžáb nebo čádor.
Jenže politická zřízení, jako je to v Íránu, se snaží učit u pokročilejších, jako je třeba Čínská lidová republika, a jde vlastně o pokus zabránit jakémukoli většímu pokusu o projevy veřejné nespokojenosti. Vstupujeme do éry hi-tech diktatur.
V případě Íránu to znamená čekat na vnitřní rozklad režimu, který oslabí jeho vůli trvat i za cenu nasazení obrovského represivního úsilí. Příštím přelomem by mohla být smrt Nejvyššího duchovního vůdce Chámenejího a neúspěšný pokus ho nahradit podobně efektivní figurou.
Čtěte také
Poslední revoluce tedy asi skončila. Jejím symbolickým koncem je několik měsíců staré – tedy vlastně nové – zpřísněné nařízení o nošení hidžábů. Zatím však také v Íránu přetrval zvyk odvážnějších žen chodit oblékané, jak ony chtějí.
BBC tvrdí, že západní diplomaté odhadují počet nezahalených žen na 20 procent, podle jiných tvrzení je to v zámožnějších čtvrtích vzdělanějších vrstev ještě o poznání více. Mravnostní policie se zatím drží zpátky – zatím.
Pramínky nespokojenosti
Nejčastěji odmítají hidžáby mladší ženy. Podle lidí z místa už nejde ani tak o rozdíl mezi městem a venkovem, ale spíše generacemi. Už během loňské vzpoury zejména mladší ženy projevovaly velkou odvahu a říkaly, že než žít život, jaký pro ně plánuje vláda, raději zemřou při protestech. Protesty ustaly, ale část dívek nadále riskuje zadržení nebo cokoli, za co by je čekalo vězení, namísto aby se podřídily. Tato generace bude ale stále početnější.
Celá věc má ještě jednu důležitou stránku. Mahsa Jina Amíniová byla Kurdka a Kurdové se cítí být v Íránu dlouhodobě potlačeni a smrt jejich mladé krajanky chápou i jako součást národního útlaku, ostatně podobně jako další neperské nebo nešíitské menšinové skupiny. Zvláštní pozornost bezpečnostních složek si proto v těchto dnech vysloužila nejen města jako Teherán, ale také periferní regiony, potlačované politicky, ekonomicky i etnicky. Příští povstání tedy možná nebude kvůli šátkům, chudobě nebo korupci, ale národní hrdosti. Anebo všemu dohromady.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
