Jan Fingerland: Řev zraněné Ameriky
Impeachment je procedura, která zvláštním způsobem kombinuje dva jinak oddělené světy – politiku a justici. Každé podobné přelíčení riskuje, že si z obou vezme to horší. Jako v případě toho Trumpova.
Čtěte také
Jak víme z hollywoodských filmů, i obyčejný trestní proces může být inscenovaný jako divadlo. A je skoro nevyhnutelné, že tak tomu je v případě, kdy roli žalobců, poroty a soudců hrají politici. Zejména když se to vše děje před televizními kamerami a souzeným je jejich politický odpůrce, autor jejich opakovaného ponížení.
Teď to vypadá, jako kdyby ho chtěli ponížit zase oni, nebo jako kdyby probíhalo jakési veřejné vúdú, v němž si každý, kdo bude chtít, zapíchne špendlíček do přeludu bývalého prezidenta.
Zaříkávání trumpismu
Donald Trump nepochybně byl problematický prezident a jeho koncovka byla horší než vše, co jí předcházelo. Přelíčení v Kongresu ale nepůsobí dojmem, že to je hlavní důvod, proč se to vše koná. Demokratičtí kongresmani ani nečekali na závěry policejního vyšetřování důležitých okolností, například toho, proč nebyla budova Kongresu onoho 6. ledna dostatečně zabezpečena.
Čtěte také
Podstata žaloby spočívá v pokusu spojit osobu Donalda Trumpa s útokem na Kapitol, což je obtížné, protože projev bývalého prezidenta byl sice pobuřující a obsahoval lži, ale explicitní pokyn k obsazení budovy nikomu nedal. Taktika ústavní žaloby se proto uchýlila ke dvěma náhradním postupům.
Jednak se snaží zapůsobit na emoce – nejen v projevech kongresmanů, kteří popisují hrůzu, jíž během obsazení budovy zažívali, ale i pomocí dokumentárních sestřihů, které vizuálně propojují Trumpův projev nedaleko Bílého domu s tím, co se dělo bezprostředně poté v Kapitolu.
Druhou strategií je takříkajíc odzoomovat od 6. ledna a dokázat, že Trump svými pobuřujícími výroky dlouhodobě pracoval na vytvoření situace, která útokem na Kapitol jen vyvrcholila. A protože se toto propojení obtížně dokazuje, je třeba tento deficit vynahradit právě divadelností podání a apelem na emoce. Je to vlastně souboj mezi pocitem ukřivděnosti trumpovců, kteří věří, že jim někdo ukradl volby, a ublížeností demokratů, kteří zažehnávají přízrak čtyř let Trumpova vládnutí.
Čtěte také
Je přitom předem skoro jisté, že k žádnému „odsouzení“ Donalda Trumpa nedojde, protože naprostá většina republikánských senátorů už na začátku hlasovala i proti samotné ústavnosti impeachmentu a těžko tedy budou hlasovat pro exprezidentovo odsouzení. A bez dostatečné spolupráce alespoň třetiny republikánů proces vyústí do ztracena.
Sami demokraté se ani netají tím, že jejich cílem je politický efekt slyšení. V lepším případě stanovení precedentu pro všechny příští populisty, kteří by chtěli pomocí štvaní svých příznivců zvrátit svou volební prohru, v horším jde o pomstu na poraženém odpůrci. K tomu je třeba si připočíst týden staré, bezprecedentní rozhodnutí Kongresu o tom, že za problematické výroky zbavuje funkcí ve výborech republikánku Marjorie Greeneovou, Trumpovu příznivkyni.
Negativní efekty
Čtěte také
To všechnu může mít velmi paradoxní efekt. Prodlouží to Trumpovu jízdu americkým politickým terénem a protáhne to také křeč, ve které se nachází republikáni. Ti jsou postaveni před znehybňující dilemata, místo aby už mohli začít pracovat na budování své budoucnosti bez Trumpa. Demokratům v tomto nepěkném díle pomáhá z druhé strany protrumpovský proud mezi republikány, který už začal skandalizovat ty, kdo s demokraty v Kongresu hlasovali.
Chvílemi to skoro vypadá jako návrat srovnatelně nepříjemného a sebedestruktivního jednání z doby před dvaceti lety, kdy Kongres veřejně ponižoval Billa Clintona. Tehdy se o shození americké pověsti před očima celého světa postarali republikáni.
Vyvstala mi ještě jedna vzpomínka, a to z dětské četby Štorchových Lovců mamutů. V jedné scéně se rozzuřený medvěd snaží vyrvat si z chřtánu oštěp, který mu tam jeden z pralidí vrazil. Místo toho si ale nešikovnými tlapami zbraň zaráží stále hlouběji a bolestně u toho řve. Tak nějak mi připadá dnešní Amerika, která se prý vydala na cestu ke smíření.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
