Jan Fingerland: Republikáni čekají, jestli Trump bude hrát golf

Republikánská strana má za sebou trojí volební prohru – v boji o Bílý dům i o většinu v obou komorách Kongresu. Její problém je ale mnohem hlubší. Osobnost i politika prezidenta Trumpa republikány hluboce rozdělily. Navíc poté, co Trump odmítl uznat porážku a přinejmenším nepřímo podpořil obsazení budovy Kongresu, se krize strany ještě prohloubila. A skutečnost, že republikánští kongresmani se museli rozhodnout, jak budou hlasovat při impeachmentu, jejich potíž s minulostí i budoucností ještě podtrhla. 

Čtěte také

Jiří Pehe: Šance na odsouzení Trumpa v procesu impeachmentu slábnou

Nyní se vede debata ne o tom, jestli jsou republikáni v krizi, ale co ji způsobilo. Jestli jen silná Trumpova osoba, které se podařilo stranu ovládnout, anebo jestli nejde o hlubší rozštěpení, jehož je Trump pouze produktem. Pokud by problém byl jen v Trumpovi, bylo by v tom hodně ironie. Vždyť on sám se v minulosti registroval jako demokrat a ještě v době jeho vzestupu k nominaci v roce 2016 se většina republikánů od jeho stylu distancovala.

Podle jiného názoru ale republikáni už delší dobu byli až příliš ochotni ustupovat populistickému proudu, dryáčnickému stylu debaty a dávat přednost stranickému hlasování i obsazování veřejných funkcí. Neboli, více než zdraví institucí a demokratické atmosféry si cenili svého momentálního vítězství. 

Váhání před skokem

Čtěte také

Karel Hvížďala: Trump proměnil politiku v show

Republikáni – a stejně tak demokraté – byli tradičně velmi širokou názorovou koalicí, od klasických liberálů přes kulturní konzervativce až po pravicové populisty. Ale aktuální druh rozštěpení zřejmě stranu dělí hlubším, zásadnějším způsobem. Jsou rozděleni i institucionálně, trumpovci ovládají stranu na úrovni států, tradiční republikáni mají více vlivu v ústředí.

Napětí nevzrůstá jen kvůli 6. lednu a impeachmentu, ale i proto, že už brzy se začne rozhodovat o nominacích pro příští volby do Sněmovny reprezentantů, které se konají za necelé dva roky. Někteří američtí komentátoři proto mluví o „občanské válce“ uvnitř strany. Jedním z mechanismů, který odvrátil stranu od tradičního republikánství k populismu a protiestablishmentové rétorice, je soutěž politiků o voliče v jednotlivých státech unie.

Jeho dopad byl z hlediska netrumpovců nebo antitrumpovců drtivý. Skoro všichni uchazeči o politickou dráhu se snaží zavděčit trumpovskému proudu, protože se obávají, že jinak nezískají podporu pro kandidaturu zdola. Vidět je to nyní i na těch kongresmanech, kteří uvažují o kandidatuře na prezidenta v příštích volbách. I ti, o kterých se předpokládá, že nejsou zrovna trumpovci, jako je Marco Rubio, se proti Trumpovi neodvažují vymezit.

Jednoznačně protitrumpovsky mluví v Kongresu jen lidé s úctyhodným politickým rodokmenem, jako je reprezentantka Liz Cheneyová, dcera viceprezidenta Dicka Cheneyho, nebo Cindy McCainová, mimo jiné vdova po předním Trumpově odpůrci a někdejším prezidentském kandidátovi Johnu McCainovi. I těžké váhy jako vůdce republikánů v Senátu Mitch McConnell se zatím snaží sedět na plotě. Tím se ovšem jen dále brzdí proces, ve kterém by se strana odpoutala od minulosti a začala budovat svou budoucnost.

Čekání na prezidenta

Jedním z psychologických problémů republikánských politiků je, že nikdo teď nechce dosavadního prezidenta symbolicky „popravit“. Buď proto, aby moc nešel na ruku jásajícím demokratům, anebo se prostě obávají, jaká bude reakce trumpovců i samotného Trumpa. Ten může stranu – tak jak to ostatně známe i z české politiky – ničit i v politickém důchodu.

Buď tím, že založí vlastní stranu, nebo bude zevnitř, třeba pomocí televizního pořadu, dále držet své příznivce na stráži – to podle některých názorů také může vést k rozpadu strany na dvě. Obojí by vedlo k rozštěpení pravicových hlasů a to v podmínkách většinového jednokolového systému znamená katastrofu.

Pro republikány by bylo nejlepší, kdyby se jejich dosavadní prezident rozhodl strávit zbytek života hraním golfu na Floridě. Jenže Donald Trump se zřejmě bude nadále snažit obhájit svou dráhu a získávat pozornost, dokonce i kdyby ho Senát odsoudil.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Kdyby se rozhodl mlčet, byl by to nejlepší dárek straně, která mu dala šanci zapsat se do učebnic. Pokud nebude mlčet, možná se postará o to, před čím sám varoval. Tedy o dlouhé období absolutní vlády demokratů v Kongresu, a možná i jinde.

Autor je komentátor Českého rozhlasu