Jan Fingerland: Proč už se Saúdi nekamarádí s Amerikou

Saúdská Arábie vždy patřila k velkým porušovatelům lidských práv. Podle zprávy zmíněného výboru OSN se to týká jak politických a občanských práv, tak i postavení žen, svobody vyznání nebo bezprávného postavení zahraničních pracovníků. Západ, zejména Spojené státy, však vycházely z toho, že kritiku svých spojenců nemohou přehánět – je prý lepší pomalu a po částech ovlivňovat tamní realitu a zároveň nevehnat Rijád do náručí protizápadních sil.

Tato strategie, připomínající trochu americkou zahraniční politiku vůči pravicovým diktaturám z dob studené války, byla úspěšná jen zčásti. Mírné reformy, které provedl zejména král Abdalláh, jsou pravděpodobně motivovány hlavně tím, že panovník sám viděl strukturální problémy své země, nikoli odpovědí na západní tlak. Na ropnou velmoc, která pak své zisky vyváží zpátky do amerických bank, se ostatně špatně tlačí.

Jak se zdá, ani americký zahraničněpolitický obrat, s nímž přišel Barack Obama, neznamenal ani zvelebení saúdskoarabských poměrů, ani zlepšení vzájemných vztahů. Saúdská Arábie byla už v roce 2011 pobouřena americkým rozhodnutím nepodržet egyptského prezidenta Mubáraka, který nakonec odstoupil. Saúdi jeho režim považovali za pevnou součást blízkovýchodního pořádku, zatímco Obama se cítil být vázaný svou demokratickou rétorikou. Totéž se opakovalo, když saúdští vojáci obsadili Bahrajn, kde hrozilo sesazení tamní sunnitské, ale menšinové dynastie. Saúdi už tehdy dali najevo, že blahovolný americký postoj vůči revolucím v Egyptě a Bahrajnu považují za malou zradu.

Tento trend ještě zesílil v souvislosti s válkou v Sýrii. Připomeňme, že Sýrie je dnes – mimo jiné – náhradním válčištěm mezi dvěma blízkovýchodními velmocemi, Saúdskou Arábií a Íránem. Stojí zde proti sobě v regionálním střetu sunnité a šíité, Arabové a Peršané, konzervativní království a revoluční republika. Poslední kapkou jsou pro Saúdy začínající americko-íránské námluvy. Barack Obama se rozhodl vsadit na to, že současný Írán a jeho vláda vedená novým prezidentem Rúháním myslí svá slova o jaderném kompromisu vážně. To znervóznělo hned několik amerických spojenců v oblasti, od Izraele až právě po Saúdskou Arábii.

Ta se před několika dny rozhodla udělat velmi dramatický krok, kdy se odmítla stát jedním z nestálých členů Rady bezpečnosti OSN. Saúdi se odvolávají na neochotu Rady, v níž zasedají Asadovi ruští a čínští ochránci, vyřešit situaci v Sýrii. Poukazují ale také na americkou neschopnost, případně neochotu respektovat Saúdské zájmy ve sporných otázkách, jako je Sýrie, budoucnost Palestiny a také zadržování íránského vlivu v oblasti. Toto neobvyklé rozhodnutí vyvolalo souhlasné přikývnutí u několika dalších sunnitských zemí v oblasti, zejména států Perského zálivu.

Vzájemné vztahy přijel v pondělí do Rijádu žehlit sám John Kerry, ale Saúdi už hovoří o novém „neamerickém“ kurzu své zahraniční politiky zcela otevřeně. Amerika se kvůli prudkým změnám na Blízkém východě ocitla nejméně v trojím tlaku, se kterým se nedokáže tak docela vyrovnat. Na jedné straně kvůli svým závazkům vůči regionálním spojencům, kteří žádají pevnost postojů. Dále kvůli svým vlastním strategickým a bezpečnostním zájmům, které ovšem vyžadují větší pragmatismus. A do třetice kvůli americké snaze dostát svému mezinárodnímu kreditu coby bojovníka za věc demokracie, což se ovšem ne vždy slučuje s předchozími dvěma požadavky.

A tak vlastně jen z těchto nesouvisejících důvodů nedojde k tomu, že v Radě bezpečnosti nezasedne Saúdská Arábie, stát s velmi nedobrým skóre v dodržování základních principů lidských práv.