Jan Fingerland: Proč si obyvatelé Jarmúku pečou kočky

Taková situace je v Sýrii, v palestinském táboře Jarmúk na okraji Damašku. Na tamní poměry upozornila v pondělí mezinárodní organizace Amnesty International. Ve své zprávě uvádí Jarmúk jako příklad taktiky, kterou vláda Bašára Asada používá ve svém boji o přežití – totiž cílené vyhladovění celých měst či čtvrtí. To je důvod, proč imám může dovolit pojídání i koček, pokud jsou vůbec nějaké ještě k mání.

Amnesty reaguje na situaci, která se skutečně v Sýrii opakovaně vyskytla, příkladem může být sunnitský Homs, který také zůstával dlouhodobě bez dodávek potravin. Na severu Sýrie zas naopak povstalci drželi v obklíčení dvě šíitské obce. Zmíněný Jarmúk je však co do měřítek výjimečný, ale také o něco složitější případ, než jsou některé jiné případy, kde lidé celé měsíce neměli možnost normálně nakoupit a dosyta se najíst.

Jarmúk je formálně palestinským uprchlickým táborem, který měl před válkou kolem sto osmdesáti tisíc obyvatel – byl tedy jednoznačně největším táborem z několika desítek, které v Sýrii leží a v nichž dříve žilo skoro půl milionu syrských Palestinců. Byli to v drtivé převaze potomci těch Palestinců, kteří se stali uprchlíky během izraelsko-arabské války v roce 1948 a po vzniku Izraele neměli možnost vrátit se do svých domů.

V Sýrii sice Palestinci nedostali možnost získat občanství, jako třeba v Jordánsku, jejich situace byla nesrovnatelně lepší než v Libanonu, kde jsou dosud podrobeni řadě restrikcí, které znesnadňují normální ekonomický i občanský život. Syrští Palestinci tedy považovali Sýrii za zemi, která jim dala šanci na relativně slušný život.

To se změnilo během posledních let, kdy vír občanské války zachvátil i syrské Palestince a postavil je před nemožné volby. Na jedné straně byli vděční režimu Bašára Asada, ale také neměli chuť postavit se proti svým sunnitským souvěrcům, kteří proti Asadovi povstali. Syrští Palestinci se tedy snažili zůstat co nejvíce stranou.

Konkrétně Jarmúk se dostal do obtížné situace ještě z jednoho důvodu. Jarmúk je vlastně předměstí Damašku spíše než „uprchlický tábor“. Jak povstalci, tak i armáda jej považovali za bránu do města, o kterou svedli těžké boje. Do Jarmúku se nastěhovali povstalci ze dvou radikálních povstaleckých skupin a udělali si z něj vlastní základnu.

Středisko mládeže v palestinském táboře Jarmúk na okraji Damašku|foto: Public domain, Tobbe

Na to syrská armáda reagovala tím, že tábor obemkla řetězem kontrolních stanovišť a toto obklíčení s postupem času stále více utahovala. To ovšem vedlo k tomu, že zbývajících asi dvacet tisíc lidí, kteří v Jarmúku zůstali, hladovělo a bylo odkázáno na pojídání zmíněných psů a koček, pokud měli vůbec co jíst. Počet úmrtí hlady prý překročil stovku a šedesát procent lidí je podvyživeno.

Podle Amnesty International se také Asadova armáda dopustila válečných zločinů ostřelováním a bombardováním civilních objektů. Z hlediska syrské vlády je Jarmúk oblastí, kde se pohybují ozbrojení povstalci, a to přímo na okraji metropole, nejde tedy o kolektivní trest, jak tvrdí Amnesty, ale o snahu zabezpečit vstup do metropole. Že syrská armáda nepostupuje zrovna ohleduplně, to je známo už delší dobu.

Je tedy zřejmé, že obyvatelé tábora se dostali mezi dva mlýnské kameny. Nervózní radikálové v Jarmúku se skutečně také uchylovali k trestání údajných kolaborantů s vládou na základě svého přísného pojetí šaríe. Komplikovanost situace ilustruje i skutečnost, že v Jarmúku nyní působí také provládní palestinské jednotky.

Celkovou situaci Palestinců v Sýrii ovlivnila skutečnost, že je obě strany občanské války považovaly za nástroj svých protivníků a podle toho s nimi jednali. Prorežimní síly je považují především za sunnity, tedy automaticky spojence povstalců, zatímco sami povstalci je vnímají jako skupinu, kterou si pěstoval Asadův režim jako nástroj své protiizraelské politiky, a tedy jako nástroj vlády i v jiných ohledech.

Damašek skutečně hostil a podporoval hned několik palestinských frakcí, v první řadě exilové vedení Hamásu, tedy jednu z obou hlavních palestinských organizací a současného vládce nad Gazou. Hamás se však po vypuknutí občanské války odmítl otevřeně připojit k Asadovi, a tak ztratil syrskou i část íránské podpory a musel z Damašku odejít.

Do značné míry ho nahradilo hnutí Fatáh Mahmúda Abbáse. Předseda Palestinské samosprávy se stal formálním patronem příměří, které pomohlo alespoň dočasně uvolnit přísun potravin do Jarmúku. A především byl Fatáh po třicetiletém mlčení Damašku přizván ke správě syrsko-palestinských záležitostí. Jediným vítězem palestinsko-syrské šlamastyky tak paradoxně je předseda Palestinské samosprávy a jeho hnutí Fatáh.