Jan Fingerland: Proč se (ne)těšit na levnou energii
Kdo někdy četl sci-fi, určitě narazil na příběhy o tom, jak to bude krásné, až lidstvo narazí na nevyčerpatelný zdroj energie. Nyní se dozvídáme, že vědcům se poprvé podařilo během experimentování s jadernou fúzí vyrobit více elektřiny, než kolik do pokusu vložili. Asi bychom se měli radovat.
Čtěte také
Představa, že ze sklenice vody získáme tolik energie, že vystačí pro jedno město na celý rok, je lákavá. Alespoň teoreticky by totiž podobný vynález mohl vyřešit všechny tři slabiny současné energetiky. Výroba tepla nebo proudu je neekologická, drahá a často také nebezpečná, a to není jen řeč o jaderných reaktorech, ale také o geopolitických hrozbách.
Před půl stoletím to vypadalo, že klíčem ke šťastné budoucnosti bude jaderné štěpení. Teď je řeč o jaderné syntéze, což je vlastně opačný proces, potenciálně mnohem výtěžnější, ale také technicky výrazně náročnější.
Změny oběma směry
Jisté je, že schopnost vyrábět levně obrovská množství energie by přebudovala náš svět. Kdysi tento posun znamenalo použití uhlí, páry a oceli, ale potenciál těchto technologií jsme vyčerpali dříve než zásoby uhlí a ropy. Teď by možná dostal nový impuls.
Čtěte také
V posledních generacích jsme z ekologických i ekonomických důvodů stále přísněji regulovali náš život, abychom se neudusili, případně abychom byli schopni financovat provoz různých více či méně nepostradatelných strojů.
Auta i letadla jsou stále úspornější, domácí přístroje i žárovky šetrnější, potřebě snížit spotřebu se přizpůsobuje architektura i urbanismus. Pokud bychom měli dostatek laciné a čisté energie, nebyl by důvod neustále zhasínat světla nebo oblepovat domy tlustou izolací, možná by více lidí jezdilo autem, byť elektrickým, na úkor veřejné dopravy a obývání „společného prostoru“ ve městech.
Změnilo by to i mezinárodní politiku. Státy, které prodávají fosilní paliva, by ztratily půdu pod nohama, ať se jedná o Rusko, Venezuelu, nebo některé blízkovýchodní země. Jenže například na remitendách od gastarbeiterů ze Zálivu jsou závislé miliony obyvatel Severní Afriky – ty by se třeba vypravily do Evropy. Jak by reagovalo Rusko na úplnou ztrátu skoro všech příjmů? Je pravda, že odchod od ropy a plynu obecně, a těch z Ruska zvláště, už částečně prožíváme dnes a bez otřesů se to neobejde.
Čtěte také
Naopak výhodu by získaly státy, které by měly průmyslovou a intelektuální kapacitu fúzní elektrárny budovat a udržovat v chodu, převaha „prvního“ nad „třetím“ světem by možná naopak vzrostla. Nebo se bude muset první svět s tím třetím dělit více, než bylo zvykem.
Výroba by možná byla ekologičtější, ale přece jen by si vyžádala vysokou technologii, drahé materiály, což by v úhrnu možná zase tak ekologické nebylo, jak to vidíme na legislativně vynucovaném přechodu k elektromobilitě. Laciná energie také klidně může vést k větší spotřebě materiálních statků, takže ekologický efekt by možná byl nulový.
Možná by také stavba sofistikovaných fúzních elektráren vedla k potřebě více je hlídat, více kontrolovat celou společnost, a zpovykané státy by se paradoxně staly mnohem více závislé na stálém přísunu laciné energie. Zatím zavádění obnovitelných zdrojů vedlo k větší decentralizaci, pak by se trend možná naopak obrátil.
Hledání štěstí
Technologicky optimistickou sci-fi kdysi nahradila ta, která začala zjišťovat, že technický pokrok je dobrý, ale není nutně dveřmi ke šťastnější budoucnosti lidstva. Dnes určitě žijeme život pohodlnější, ale ne nutně šťastnější.
Laciná energie nemůže zajistit, že lidé nebudou trpět samotou nebo nemocemi, možná právě naopak, možná se prohloubí atomizace našich společností. Nezvýší se nutně laskavost ani tolerance, nezmizí základní životní i morální dilemata, opět platí, že člověk žijící v pohodlí je možná méně připraven jim čelit než jeho předkové.
Přesto se těším na dobu, kdy nebudu muset tolik myslet na to, zda nesvítím někde zbytečně. Pokud se ji tedy dožiji. Fyzikové, kteří se zabývají jadernou fúzí, si prý říkají takovou anekdotu: zvládnutí tohoto postupu je vždy vzdáleno 30 let, už několik dekád.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
