Jan Fingerland: Přítel nepřítele aneb Krajní pravice neví, komu má v Gaze fandit

Historicky vzato krajní pravice Židy vnímala jako objekt podezírání a nepřátelství, často to byla největší nebo jediná skutečná etnická nebo náboženská menšina. Jenže Židů je dnes v Evropě málo, vlastně stále méně, po holokaustu už není antisemitismus tak akceptovaný a navíc Židé nemusí velké části společnosti vadit, nejsou moc vidět, moc se neliší a je třeba nasadit různé staromódní a konspirační teorie.

Čtěte také

Jan Fingerland: A vítězem války v Gaze je… Katar

Naopak přítomnost muslimů je v Evropě relativně nová. Jejich počty ale rostou a dalšího vývoje se mohou bát i lidé, kteří jinak extremismu nepřejí. To mohou využít krajně pravicové strany, které zároveň vnímají, že mezi některými muslimy je přítomen silný antisemitismus, a ten se snaží využít jako politický argument.

Část protimuslimské rétoriky se proto odvolává na „židovsko-křesťanskou civilizaci“ a podobná témata. Mluvíme ovšem o široké škále stran a organizací. Od různých alternativních, protestních, populistických, nacionalistických a protiimigračních stran, až po ty opravdu extremistické a rasistické.

Je tu ovšem ještě jedna komplikace. Někdy se může lišit postoj krajně pravicové strany k Izraeli, chápanému jako jakási předsunutá hlídka Západu, a domácím Židům jako tradičním nepřátelům.

Nepřítel mého nepřítele

Nizozemská Strana pro svobodu, založená až roku 2004 kvůli Wildersově nesouhlasu s přijetím Turecka do Evropské unie, reprezentuje jeden typ. Ten, který se staví za Izrael, ani nepoužívá protižidovskou rétoriku.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Islámský antisemitismus k Německu nepatří

Její nečekané volební vítězství z minulého týdne je pravděpodobně aspoň částečně zapříčiněno šokem z oslav palestinského terorismu v ulicích západních měst, jichž se účastnilo mnoho lidí imigrantského původu.  

Jiný případ je francouzské Národní sdružení, známé dříve jako Národní fronta. Marine Le Penová se, podobně jako Geert Wilders, snaží stranu „rebrandovat“ jako alternativu zavedených politických organizací.

Le Penovou tak bylo nedávno možné vidět i na pochodu proti antisemitismu. Jenže zakladatel hnutí, Jean-Marie Le Pen, byl a je zatvrzelý antisemita, zcela v souladu s velmi starou a stále udržovanou tradicí francouzské ultrapravice, která vnímala Židy jako cizí, a národnímu společenství nebezpečný element.

Čtěte také

Karel Barták: Wildersovo vítězství v Nizozemsku může být předzvěstí celoevropského zemětřesení

Třetím typem by mohli být Švédští demokraté, strana, která se rovněž prezentuje jako umírněnější než dříve, a okázale trestající rasistické excesy. Jenže vznikla jako strana neonacistická, a její kritici tvrdí, že uvnitř je nadále hnědá, což se projevuje i protižidovskými výroky. Současně jsou Švédští demokraté pro přesun velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Existuje i polská varianta, kde nacionalisté mají problém nejen s imigraci a Židy, ale i Izraelem, jak je tomu u strany Konfederacja. Souvisí to s tím, že existuje dlouhodobý a nedořešený polsko-židovský a polsko-izraelský spor o výklad společných dějin.

Židovské dilema

Čtěte také

Klára Notaro: Antisemitismus ve Francii

Ve Spojených státech nepochybně existuje nenávist k muslimům. Ovšem neonacistické organizace, jako je Národní strana pro spravedlnost, se objevovaly na propalestinských demonstracích s protižidovskými i protiizraelskými transparenty. Pravděpodobně se tak snaží dostat blíže hlavnímu proudu. Tento americký proud si tedy vybral opačnou cestu než řada evropských kolegů.

Zmíněný vývoj představuje zvláštní dilema pro Židy a Izrael. Evropští a američtí Židé se cítí stále méně bezpečně, a někdy marně hledají zastání u většinové společnosti. Spojení s krajně pravicovými stranami odmítají, takto například britské židovské organizace vyzvaly krajně pravicového aktivistu Tommyho Robinsona, aby se neúčastnil pochodu proti antisemitismu. Nechtějí, aby jejich vlastní problém byl zneužit k hlásání nenávisti k někomu dalšímu, třeba protimuslimským náladám.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Podobné dilema zažívá Izrael, kde mají lidé také často pocit, že Evropané nechápou složitost jeho rozhodování, a jakési pochopení nacházejí u politiků, jako je Salvini nebo Orbán. Zejména představitelé Likudu se proto s některými těmito politiky setkávali. Izraelci se ale odmítali setkat se Švédskými demokraty navzdory jejich vstřícnosti v otázce uznání Jeruzaléma.

Problém výstižně formuloval americký novinář Bret Stephens: tak jako existují antisionističtí Židé, existují i antisemitští sionisté.

Autor je komentátor Českého rozhlasu