Jan Fingerland: O Královec větší. A menší
Už dlouho jsme se ničím tak nepobavili jako tím českým Královcem. Ti, kteří tvrdí, že jde o lehkomyslnou legraci, nemají pravdu. Za každým dobrým vtipem totiž leží něco velmi vážného. V našem případě dvě otázky: jak se vlastně pozná, že nějaké území má někomu patřit? A za druhé, na čem je založen náš vztah k našemu teritoriu?
Národy většinou argumentují historickými důvody. V Evropské unii, založené na poznání výhod míru, jsme od nich odvykli, ale po většinu evropské historie to tak bylo. I československé hranice byly před sto lety na poválečné konferenci hájeny s odkazem na země Koruny české.
Buď – anebo
Čtěte také
V novějších dobách přibyla ochrana příslušníků vlastního etnika, jak jsme to kdysi zažili u německých nároků vůči Československu ve 30. letech nebo nedávno z ruské strany vůči Ukrajině. A ti, kdo jsou nejupřímnější, mluví o strategické nutnosti.
I Československo kdysi trvalo na připojení Sudet i přes nesouhlas tamních obyvatel nejen s odkazem na historii, ale i strategické a ekonomické přežití nového státu. Rusko chce Kaliningrad i Krym asi kvůli svému proslulému „teritoriálnímu fetišismu“, ale také proto, že jsou to přístavy, jichž má Rusko málo.
Náš nárok na Královec není příliš ukotven v žádném z těchto práv, nikdy pod Českou korunu nepatřil, nemáme tam krajany, ani nejsme v situaci, abychom riskovali válku kvůli přístupu k moři. Zajímavý je problém Královce ale při pohledu na ruské nároky, zejména ve světle ruských nároků na Krym.
Čtěte také
Nejen Putin trval na Krymu s odkazem na skutečnost, že poloostrov tradičně patřil Rusku a že je obýván Rusy. To je sice sporné, ale i pokud by tomu tak bylo, pro Královec nic z toho neplatí, nejde o území jakkoli spojené s ruskými dějinami a ruské obyvatelstvo je kompletně importované po roce 1945.
Krym i Královec ve skutečnosti spojuje totéž – Rusko tato území chtělo a mělo prostředky své přání naplnit. Pozoruhodné je, že Königsberg byl v podobě Kaliningradu přiřazen k Ruské socialistické federativní republice, nikoli třeba k té Litevské. Šlo o stejně svévolné rozhodnutí jako v případě Chruščovovy rošády s Krymem, jen o pár let dříve – a po rozpadu Sovětského svazu bylo pro Rusko výhodné stejně jako v otázce Krymu nevýhodné.
Český postkolonialismus
Čtěte také
Vraťme se však k našemu Královci. Nemohu se zbavit dojmu, že tak úplně nevinné naše žertování o připojení Královce není. Prozrazuje nostalgii po už hodně vzdálené době, kdy naši králové dobývali území u Baltu i Jadranu a české země byly regionální velmocí. Pozoruji také fantómovou bolest části Čechů po územích, která nám v minulosti nějak „patřila“ – patřila s velkými uvozovkami.
Třeba Lužice, Podkarpatská Rus, celé Slezsko, v nějakém smyslu i Slovensko. V jednu chvíli české legie držely i velký kus Sibiře a po 1. světové válce se objevil i nápad, že by nová republika mohla získat kus německé Afriky. Naštěstí pro nás i Afričany jsme se koloniální velmocí tehdy nestali. Za opravdu své nakonec stejně považujeme jen to území, které v současné době už máme. To je velké štěstí.
Královeckou recesi začali v Polsku a když se podíváme na polskou i českou verzi, zjistíme, že to hodně vypovídá o nás, ale také o tom, jak o nás smýšlejí naši bojovnější severní sousedé.
Česká ponorka Rumcajs vybavená raketami Maková panenka nebo letadlová loď Karel Gott, to je dobromyslné polské žertování na účet někoho, kdo si pro žádné území se zbraní v ruce nepůjde, ruští političtí komentátoři mohou zůstat v klidu. Královec mít nebudeme, ale aspoň jsme se pobavili a možná se také o sobě něco dozvěděli.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
