Jan Fingerland: O hnusném Trumpovi a ladném Obamovi

Neklid kolem tamního jaderného programu se vrátil do hry nejpozději vloni, když Trumpovy Spojené státy odstoupily od mezinárodní dohody o omezení íránského jaderného programu. Od té doby napětí vzrůstá, i když teď mu přibyla skoro fraškovitá vrstva, když kdosi nechal uniknout depeši dosavadního britského velvyslance ve Washingtonu.

Jan Fingerland: Trump překvapil vynalézavým plánem

Kdo se chce bezpečně plavit, měl by pro to něco udělat. Na této prosté logice je založen zatím poslední plán Donalda Trumpa. S tím, že americký prezident tím možná sleduje i své vlastní cíle.

Diplomat v ní vyjádřil přesvědčení, že Trumpovým záměrem bylo hlavně vyrovnat si účty se svým předchůdcem Obamou.

Tedy že se u Trumpa nejedná o projev politického přesvědčení, ale pouhou malichernost, mstu na prezidentovi, který se svým vzděláním, řečnickým umem, vzhledem i stylem nad současnou hlavou státu sošně tyčí.

Právě dohoda s Íránem patřila k Obamovým hlavním výdobytkům v oblasti zahraniční politiky. Jeho hlavní úspěch v domácí oblasti, totiž zdravotní reformu, už Trump úspěšně pochroumal.

Politický vandal

Pro tento výklad událostí nasvědčují některá fakta, Trumpova kampaň byla například postavená nejen na odporu k Hillary Clintonové, ale i jako popření Obamovy éry. Dokonce se občas zdá, že Trump Obamu nenávidí. Stejně tak je faktem, že současný prezident je člověk svéhlavý, povrchní, impulsivní, a chvílemi i dětinský, a politiku chápe velmi osobně.

Trumpova diplomatická doktrína: lichotí diktátorům, ti se ale řídí vlastnímí zájmy, píše WSJ

V oblasti mezinárodní politiky věří americký prezident Donald Trump nadevše ostatní hlavně své osobní diplomacii a vystupování ve stylu celebrity předvádějící se na veřejnosti. Výhody i nevýhody takového přístupu se projevily během jeho nedávného asijského turné.

Trump na startu obhajoby mandátu. Podle profesora Lukeše lidé nehledají filozofy, ale zábavu

Donald Trump oficiálně zahájil svou kampaň za znovuzvolení prezidentem Spojených států. Když v roce 2015 vstupoval do svého prvního boje o Bílý dům, mnozí o jeho šancích pochybovali. O čtyři roky později je ale z prezidenta obávaný soupeř. Platí stále Trumpovo kouzlo? A v čem vlastně spočívá? Odpovědi hledáme s profesorem historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Igorem Lukešem.

Jenže jsou tu i jiná fakta. Třeba že po počátečním chaosu se zdá, že Trumpova administrativa – spíše než Trump sám – má určitou politiku a směr, a neřídí se náhlými poryvy prezidentovy povahy. Jestli jsou prezident a jeho lidé schopni ji systematicky uskutečňovat, je trochu jiná otázka.

Nebo že oslavovaná dohoda s Íránem je snad ta nejlepší možná, ale pořád to neznamená, že je prospěšná. Zcela zřetelně má velké trhliny, když Írán – v souladu s literou dohody – patrně pokračuje ve vývoji zbraní hromadného ničení. Dokládají to i zprávy některých západoevropských rozvědek. Je příznačné, že Írán se dnes snaží dohodu, kterou původně sám označoval za nevýhodnou a bolestivou, zachránit i za vysokou cenu.

Teherán také – i díky děravosti dohody – pokračuje v regionální mocenské expanzi. I to je zodpovědnost těch, kdo dohodu dojednali, v první řadě jejího hlavního garanta, Baracka Obamy. Právě tato expanze, spíše než Trumpova politika, povede k příští válce na Blízkém východě.

Odvrácená tvář

A v neposlední řadě, v soutěži o pomstychtivost a nedostatek velkorysosti by Trump mohl s Obamou soutěžit. Obama se v závěru svého prezidentování zapletl do nedůstojného špičkování s izraelským premiérem Netanjahuem. Ten z toho sice lidsky také nevyšel nejlépe, ale na rozdíl od Obamy zastupoval zemi skoro o dva řády menší.

Vyvrcholilo to Obamovým rozhodnutím v roce 2016 nevetovat problematickou rezoluci Rady bezpečnosti, která sice zdánlivě kritizovala momentální izraelskou politiku, ale ve skutečnosti nově definovala některé sporné otázky tak, že dlouhodobě poškodila izraelské postavení.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Není těžké vidět v Obamově postupu pomstu za to, že mu Netanjahu před tím údajně znemožnil zapsat se do dějin jako tvůrce blízkovýchodního míru. Obama a Trump si tedy v malichernosti přinejmenším nemají co vyčítat.

Co z toho vyplývá? Bože, chraň nás před malými lidmi ve vysokých funkcích. A netýká se to jen Ameriky.

Autor je komentátor Českého rozhlasu