Jan Fingerland: My, Husákovy děti, a také Gottovy

Těžko mohu hovořit za celou generaci, ale myslím, že i mnozí jiní, kteří rozum brali v 70. letech, a dorůstali v osmdesátých, vnímali Karla Gotta jinak než třeba jejich rodiče. Do Gottovy éry už jsme se narodili, a jeho písněmi jsme byli obklopeni neustále, nešlo mu uniknout – v tom se skutečně podobal onomu Kunderovu „prezidentu zapomnění“, Gustávu Husákovi.

Co jsme nevěděli

Přitom nám chyběly dvě základní vzpomínky. Zaprvé na Gotta z  60. let, kdy byl i on výraznou součástí atmosféry éry, která tak voněla tvůrčím zápalem, originalitou a snad i volností. Tohoto svěžího Gotta moje generace neznala, dosud si vybavuji svůj údiv, když jsem mezi gramofonovými deskami svých rodičů objevil staré Gottovy nahrávky z doby před rokem 1970. Byl jsem skoro vyděšen z toho, že se mi ty písně líbily.

Čtěte také

Zahraniční úspěch Karla Gotta byl postavený na cukrkandlovém tenoru, říká publicista Konrád

Tou druhou chybějící vzpomínkou byla jeho emigrace, návrat a sebeponížení v zájmu hladkého zapojení do éry zapomnění - a nablblosti (nejen) popmusic oné epochy. Já i mí kamarádi jsme, myslím takřka bez výjimky, nevnímali Gotta jako sluhu komunistické moci, ale jako její součást. Jistě jsme nepoužívali takové pojmy, spíš šlo o dojem z toho, kdo kde stojí.

Gottův repertoár, společenský kontext, ve kterém vystupoval, i způsob zpěvu, jsme vnímali jako cosi trapného, vlastně jsme ho ani neřadili vedle jiných zpěváků pop music. Mezi dětmi a mladými lidmi v mém okolí nebyl nikdo, kdo by ho dobrovolně poslouchal, jeho vítězství v anketě Mladého světa pro mě zůstanou záhadou. Snad jsme vnímali, že má uhlazený tenor, ale k čemu je takový hlas v hudbě pro mládež. Prkenný tanec, červená šerpa kolem pasu nebo předstírání věčného mládí nás v našem pohledu jen utvrzovala. 

Východní zápaďák

Z řady ale vystupoval i jinak. Například svým na odiv stavěným profesionalismem a perfekcionalismem, i když byl současně jistě také skutečný. Jako by tento obchodník se svou kariérou nepatřil do světa, v němž poflakování byl někdy ospravedlnitelný způsob, jak si zachovat zbytky autonomie a vlastního názoru.

Čtěte také

„Totální prázdno.“ Vondráčková, Bílá, Rottrová, Horáček nebo Slováček reagují na smrt Karla Gotta

S tím souviselo i jeho vědomé šíření jakéhosi světáctví, zápaďáctví, i když trochu jiného druhu, než jak jsme ho znali třeba od Pavla Bobka. Gottova kariéra v Sovětském svazu mezi námi vyvolávala úsměšky, jeho úspěch v nedostupném západním Německu budil současně respekt i nevůli, vždyť jsme přinejmenším tušili, že se za takovou příležitost nějak platí.

Přesto mnozí z nás, Husákových dětí, budou na Gotta vzpomínat přinejmenším jako na součást kulis normalizačního dětství a útlého mládí, snad i s pohnutím. Ztrácíme přece kus své minulosti, ale ne nutně té našemu srdci nejbližší.

Odhalené spiknutí

Z hlediska pozorovatele světové politiky je tu ještě jedna pozoruhodná stránka Gottovy osobnosti. Velmi rád komentoval světové dění, a to z pozice člověka zasvěceného do určitých tajemství. Zejména v porevolučních rozhovorech vysvětloval, že vše podstatné má v rukou úzká skupina lidí. Někdy mluvil o iluminátech, jindy se zdálo, že má spadeno na „vlivné židovské rodiny“.

Podle jeho vlastních slov měli Židé v rukou i americký hudební průmysl. Než odjel v roce 1967 zkusit své štěstí do Spojených států, nazpíval několik židovských písní, mimochodem velmi pěkně. Snad věřil, že mu to pomůže, nebo ho prostě židovská témata jen nějak podivně přitahovala. Jak víme, jeho hlavním působištěm zůstal střed Evropy.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Jednou ze zmíněných nahrávek byla modlitba Kol Nidrej, zpívaná na Jom Kippur, židovský den smíření. Během deseti dnů před svátkem máme svým bližním odpouštět a případně je o odpuštění žádat. Karel Gott zemřel přesně týden před letošním dnem smíření. Rád bych mu poděkoval za vše dobré a hezké, a odhlédl od všeho ostatního.  ​

Autor je komentátor Českého rozhlasu