Jan Fingerland: Major a Miloš Zemanovi

Schwarzenbergovi příznivci si stěžovali, že byl jejich kandidát svým rivalem vtlačen do úlohy „Trautnberka“ z Krkonošských pohádek. Znamenalo by to, že jsou Češi Zemanovou optikou cosi jako „Kuba, Anče a hajnej“, kteří potřebují Krakonoše, aby se dokázali ozvat? A kdo by byl onou sojkou, která Krakonoše vždy tak ochotně informovala? Jiní by si možná vzpomněli na Rumcajse a jeho protihráče v podobě poněkud zdegenerovaného knížepána. A vůbec vlastně onu plebejskou perspektivu, kterou získáváme od dětství z pohádek. Autor těchto řádek například byl hluboce ovlivněn budovatelskou verzí Ferdy Mravence, kterou v 70. letech zdědil po některém svém předkovi.

Přesto jsem přesvědčen, že dílem, které nejlépe vystihuje stále ještě platného ducha naší doby, je – více než kterékoli jiné dílo – seriál Třicet případů majora Zemana. Tato pohádka pro dospělé dnes znovu běží v televizi. Někdo tvrdí, že je to dobrá detektivka, případně že umí při sledování televize oddělit politiku od zábavy. Já se domnívám, že jde o dílo, které odráží, ale také vytváří určitý obraz světa. Vytváří, protože vedle nevyrovnaných hereckých výkonů a logických nesmyslů se vyznačuje i obrovským kouzlem a téměř mytologickou silou.

Sledování dobrodružství sympatického policisty nemusí změnit náš pohled na únor 1948 nebo srpen 1968, ale přesto ovlivňuje to, v jakých pojmech a s jakými emocemi se díváme na naši minulost a jak konstruujeme naši identitu. Pro tento seriál je charakteristický sklon velmi pečlivě vytvořit jasné a nepřekročitelné dělící čáry, ať v prostoru nebo v myšlenkách.

Tak například je velmi přísně rozlišena dvojí zóna v podobě „domova“ a „zahraničí“. Co je uvnitř hranic socialistické republiky, vyznačuje se přehledností, srozumitelností a dokonce vřelostí. Za hranicemi je chlad, nebezpečí a chaos. Zvláště nebezpečnou cizinou je pak Německo, které je zároveň blízko, je to náš „intimní nepřítel“. A nejen to, dá se dokonce říci, že kdo má v seriálu německé jméno (i když je třeba Čech), je automaticky padouch – žádný kladný hrdina se německy nejmenuje. Zvláštní případ pak představují Němci z českých zemí, a nebo Češi, kteří žijí v Německu. Tedy emigranti, obzvláště nechutná sorta lidí.

Jiným důležitým dělítkem je sociální status. Kdo je nahoře, je špatný, kdo je dole, je dobrý. Dokonce i těch pár podvodníků a zlodějíčků se vyznačuje sympatickou zemitostí, jsou prostě naši. Kvintesencí našinectví je moravský venkovský synek Honza Zeman. Ten ovšem dialekticky evokuje svým jménem venkovského aristokrata, tedy více než jen obyčejného Honzu. Zeman je tedy náš, ale jinak všichni šlechtici, ale též buržousti jsou v seriálu takřka vždy lumpové.

A nejen buržousti, ale také bývalí buržousti, ať doma či v cizině, a ještě hůř, katolíci, duchovní a vůbec církev. Téměř všechny, kdo jsou nějak spojeni s katolictvím, je třeba zařadit mezi sprosté podezřelé. A pokud bychom měli sklon tyto padouchy omlouvat okolnostmi, je tu poslední trik – emigranti, aristokraté, továrníci, Němci a katolíci jsou v seriálu všichni nějak propojeni s nacismem, válečnou okupací a nebo kolaborací. To je ona macbethovská skvrna, kterou nelze smýt, a která utkví hluboko v mozku diváka.

Právě to je obraz světa, který, jak se zdá, má stále ještě vládu nad společností. My a oni, tady a tam, naše a cizí. To se projevilo i během prezidentských debat, kdy ty nejsilnější karty pocházely právě z myšlenkového nebo spíše emocionálního arzenálu boje proti cizotě a vrchnosti.

Je důvod se domnívat, že v hloubi duše sám Miloš Zeman toto vidění světa nesdílí, stejně jako se zřejmě necítí být součástí „dolních deseti milionů“. Pokud ovšem lidový aristokrat na republikánském trůně hledá úkol hodný muže jeho formátu, mohlo být by to naše společné překonání myšlenkového světa, v němž zůstáváme uvězněni dlouho poté, co majoři Zemani odešli do právních kanceláří nebo se z nich stali úspěšní podnikatelé.