Jan Fingerland: Lidé se bojí. Ale kteří? A čeho?
Skoro to vypadá, jako kdyby „to druhé Česko“ nebylo do minulé soboty ničím a pak se zase stalo vším. Tedy, že se lidé, kteří přišli demonstrovat na Václavské náměstí proti drahotě, vládě nebo sankcím a tak dále, stali prvořadým námětem těch lidí, kteří se dosud cítili bezpeční a privilegovaní. Vlastně oprávněně, protože demonstrace, jako byla ta poslední, tu ještě nebyla.
To nebyly protesty nespokojených odborářů, ani tradiční hrstka antisystémových zoufalců. U příslušníků spokojených vzdělaných městských elit vyvolalo shromáždění, přinejmenším tentokrát poklidné a nenásilné, nejrůznější emoce a reakce.
Rozumět a opovrhovat
V zásadě je lze rozdělit do dvou velkých skupin, jež můžeme pro zjednodušení nazvat „zavrhovači“ a „chápači“. Zavrhovači to vidí tak, že pod koně se dostavili nenávistní lidé, kteří tleskali při rasistických narážkách, vyjadřovali podporu ruské okupaci, nenávidí demokracii a jsou vlastně příliš hloupí na to, aby rozuměli náročnějším problémům dneška.
Čtěte také
Chápači jsou ochotni přiznat, že alespoň část účastníků jsou nešťastní lidé, kteří se obávají o svou budoucnost, potřebují porozumění a dialog, a ano, i chápačům se zdá, že jejich protějšky nejsou schopni pochopit složitější jsoucna. Může být.
Zavrhovači se však nutně ocitají v podezření, že prostým lidem opovrhují a vlastně v jistém smyslu nechtějí demokracii, když vědí všechno lépe. Chápači zas, že nepochopili, že situace je vážnější, než aby přesvědčovali chlápka s Putinem na tričku, že žít v Rusku není med. A také nás může napadnout, že v chápačském postoji může být silná dávka blahosklonnosti vůči prosťáčkům, která ovšem nikdy nefungovala.
Rád přiznám, že mnohé z toho, co říkají zavrhovači i chápači, mě také napadlo. Současně mám podezření, že zavrhovači i chápači sice mají jiný názor, ale jinak toho mají mnohem více společného.
Čtěte také
Mnozí demonstranti mají strach, to nepochybně. Kdo by se nebál budoucnosti v době války, rostoucích cen a ne vždy pružně reagujícího státu. Jenže když mluvíme o strachu, bylo by správné přiznat, že strachy jsou tu dva. Zavrhovači i chápači totiž očividně mají také strach – především z těch, kdo do centra Prahy dorazili. A také oprávněně.
Na Václavském náměstí se asi poprvé v takto velkém měřítku za bílého dne a beze studu říkaly věci, které si zatím lidé tak nanejvýš posílali po internetu nebo říkali někde u piva. Často hlouposti a nehoráznosti, ale i ty někdy potěší a uleví od napětí – a tento dosud potlačený hlas našel nečekané sebevědomí a nebude se mu už chtít mlčet.
Krysaři 2.0
A z toho jde strach. Mnozí z chápačů možná svým údajným chápáním alespoň symbolicky chlácholili šelmu, která se probouzí. Zavrhovači nabízejí internetovou verbální agresi proti takzvaným „dezolátům“ a mnohdy je to také výraz strachu.
Čtěte také
Je to děs z toho, že se navrací něco, co už tu bylo. Moderní doba osvobodila miliony lidí od nejrůznějších tradičních pout, ale nechala za sebou rozdrobenou společnost, která ztratila odolnost proti agitátorům, lhářům a krysařům, kteří ji opakovaně zavedli na okraj skály.
Po druhé světové válce se zdánlivě podařilo davy zpacifikovat, na Západě demokracií, na Východě diktaturou, a v obou případech konzumem a sociálními programy. Není to tak dávno, co jsme věřili, že je tomu navěky. Jenže na věky je jen věčnost.
Nová, jaksi setrvalá a postupně krystalizující „Nespokojenost s velkým N“ se začala objevovat v souvislosti s covidem. Teď, kvůli cenám energií a nepochybně i ruské destabilizační kampani, není důvod očekávat zklidnění.
Jsou tu tedy dva druhy strachu, těch, kdo se bojí a za trochu klidu jsou ochotni upsat se komukoli, kdo bude schopen jejich zlobu podchytit. A pak hrůza těch, kdo se obávají, že je jejich méně bystří bližní strhnou s sebou do propasti. Nestalo by se to poprvé. Ale málokdy se věci mají tak, že už se nedá dělat vůbec nic. Ostatně, i já c-h-á-p-u, že ne všichni na Václaváku byli beznadějní pitomci.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
