Jan Fingerland: Klíč k volebnímu vítězství má neideologický střed. I v Izraeli

Izraelské volby se po desetiletí odehrávaly jako střet levice a pravice. Jenže v poslední době levice jako by zmizela. Úlohu oponenta pravice převzaly středové strany. A to zejména v éře, kdy bojovat s pravicí znamená v Izraeli to stejné jako bojovat s předsedou vlády a strany Likud Benjaminem Netanjahuem.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Úterní volby v Izraeli zřejmě opět skončí nejednoznačně

Není to nutně tak, že by zmizeli levicoví voliči, ale vize sociálnědemokratické Strany práce, zakladatelky státu, hlasatelky ekonomické rovnosti a mírových jednání, v očích mnoha voličů z různých důvodů ztroskotaly nebo ztratily důvěryhodnost. Místo toho se mezi izraelskou pravicí a levicí pravidelně vynořují různé nové středové strany, které obvykle tvrdí, že si berou z obou světů to lepší a že vlastně nemají ideologii. Podobný fenomén známe i od nás.

Spasitelé přicházejí

Voliči, často i ti levicoví, v tyto neideologické projekty, které mají ozdravit izraelskou politiku, obvykle vkládají naděje skoro jako v nějaké mesiáše. I to má obdobu v české politice.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Předčasné volby v Izraeli zřejmě opět skončí patem

Jenže tyto osobnosti a jejich strany na jedno použití někdy vyhořely dříve, než se dostaly k moci, anebo se popálily při snaze ji vykonávat v blízkosti nebezpečného soupeře, premiéra Benjamina Netanjahua.

Naposledy to zažil Benny Ganc, zatím předposlední politický mesiáš, který zklamal. Po posledních volbách porušil svůj předvolební slib, šel do společné vlády s Netanjahuem, prý v zájmu země, a nechal se obehrát. Celý Izrael se mohl dívat, jak Gance, zkušeného generála, ale politického jelimana, Netanjahu použil a odložil. I to má opět své české obdoby.

Voliči – ti, kdo nevolí pravici ani náboženské strany – ale nepřestávají doufat, že spása přijde z centra politického spektra. Nyní břemeno nadějí nese Jair Lapid, politik, jehož strana Ješ atid – „budoucnost existuje“, nebo snad raději „máme budoucnost“ – šla do minulých voleb právě s tou Gancovou. Ovšem jejich cesty se rozešly právě v otázce, jestli jít, nebo nejít do koalice s trestně stíhaným premiérem.

Lapid se od Gance, a některých jiných falešných centristických spasitelů, přece jen něčím liší. Tento bývalý známý novinář a syn legendárního politika srbského původu Tommy Lapida je v politice téměř deset let. Vykonával už ministerskou funkci, dokázal odolat lákadlu moci za každou cenu a nevzdal se ani neupadl do zapomnění, když už nebyl ve vládě.

Sázka na normálnost

Lapid má určité štěstí v tom, že mu přejí okolnosti. Netanjahu bude letos oslaben tím, že od něj odpadl významný spolupracovník, založil si stranu a skoro určitě mu odvede část hlasů.

Další štěstí má Lapid v tom, že z voleb naopak odstoupilo hned několik potenciálních středových formací – jejich voliči nyní mohou hlasovat pro Lapidovu stranu.

A do třetice, velkým tématem posledních měsíců je v Izraeli jednání ultraortodoxní komunity, která odmítla jednat solidárně se zbytkem společnosti v době covidu. Netanjahu jim šel prakticky bez odporu na ruku. A naopak právě Lapid je v očích veřejnosti tím, kdo je ochoten s tím něco dělat. A jako středový politik je zároveň vhodně politicky umístěn tak, aby mohl být premiérem.

Lapid má i slabiny. Volby nevyhraje, na počet hlasů bude pravděpodobným vítězem Likud. Dále s Lapidem možná nebudou chtít do koalice protinetanjahuovsky zaměřené malé pravicové strany. A za třetí, širší veřejnost považuje Lapida za slabého v důležitých oblastech, jako je bezpečnost a mezinárodní politika – to jsou disciplíny, ve kterých i v očích svých nevoličů budí důvěru Netanjahu.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Lapid vyniká v něčem jiném. Lidé ho vnímají jako člověka, který vyzařuje klid, stabilitu a jednotu. Netanjahu je člověk pro drama, a proto rád drama vytváří. Lapid slibuje návrat normální politiky. A právě všednost a normálnost je něco, po čem teď mnoho Izraelců touží ze všeho nejvíc.

Autor je komentátor Českého rozhlasu