Jan Fingerland: Izrael narazil na ústavní Hlavu 22
Izraelský boj o soudní reformu se dostal do dalšího poločasu. Totiž přesunul se z parlamentu před soud. Potíž je, že Nejvyšší soud má posuzovat zákon, který se týká jeho samotného. Izrael se ocitl na prahu ústavní krize. Vládní většina protlačila zákon o omezení pravomocí Nejvyššího soudu v otázce přezkoumávání vládních zákonů a nařízení.
A Nejvyšší soud by měl nyní posoudit, zda takový zákon je ústavní. Pokud rozhodne, že nikoli, dostane se exekutiva do konfliktu s justicí ohledně toho, kdo je nejvyšší autoritou v otázce vydávání a interpretace zákonů.
Čtěte také
Problém má dva velmi praktické dopady. Jeden spočívá v tom, že vláda dává najevo, že se nehodlá smířit s negativním posouzením ze strany soudu, což může vést například k masovým protestům provládních a protivládních demonstrantů a jejich srážkám.
Ten druhý spočívá v tom, že například nebude zřejmé, zda policejní šéf, odvolaný vládou v rozporu s míněním soudu, bude stále mít pravomoc konat, a zda ho policie má nebo nemá poslouchat. Jde o kolizi, která zdánlivě nemá řešení, a při izraelské povaze, která má sklon důsledně jít za svým, to není zrovna dobrá vyhlídka.
Z parlamentu před soud
O sporu mezi pravicovou vládou a opozicí ohledně omezení pravomocí Nejvyššího soudu se mluví už mnoho měsíců. Vládě se nepodařilo prosadit většinu z jejích záměrů, s výjimkou zákona, který se týká pravomoci soudu rušit zákony a nařízení na základě relativně vágního „principu přiměřenosti“. Ten podle nynější vlády soudci zneužívali k prosazení politické agendy.
Čtěte také
Zákon byl schválen v létě, a okamžitě proti němu několik organizací a jednotlivců podalo protest, paradoxně právě k Nejvyššímu soudu, který má rozhodnout sám o sobě.
Věc komplikuje skutečnost, že Izrael nemá ústavu, tedy soubor zákonů jednoznačně nadřazených ostatním zákonům. Místo nich mají Izraelci soubor takzvaných základních zákonů, které trochu mají, a trochu nemají povahu ústavy, ale schvalují se prostou většinou, podobně jako ostatní zákony.
A další komplikace vyplývá z faktu, že vládní zákon o omezení pravomocí soudu je vlastně dodatkem k jednomu z takových „základních zákonů“ – jeho text říká, že princip přiměřenosti se netýká rozhodnutí vlády a jejích členů. Vznikla tím vlastně další, obecnější otázka, jakou povahu z hlediska ústavního soudnictví vlastně mají základní zákony, a případně jejich doplňky, v tomto případě doplněk, který omezuje platnost základního zákona.
Demokraté proti demokratům?
Vláda a její zastánci tvrdí, že Nejvyšší soud nemá právo zrušit tento zákon, protože byl schválen demokraticky zvolenou většinou. Také říká, že Izrael byl přece demokracií i před zavedením principu přiměřenosti, jeho zrušením, nebo oslabením se nic prý zásadního nemění.
Čtěte také
Také odpůrci vlády se odvolávají na demokratičnost, ale v jiném smyslu. Tvrdí, že nedávno schválený doplněk zákona, který omezuje pravomoc soudu přezkoumávat vládní rozhodnutí, ohrožuje zásadní princip oddělení mocí. O to se také opírá argumentace oponentů zákona před Nejvyšším soudem, který chápe dosavadní základní zákony tak, že stanovují a definují hodnoty, na kterých je postaven celý politický systém, a vládní zákon je prý s nimi v rozporu.
Zaznívají i jiné argumenty, třeba že zákon je neústavní, protože vznikl účelově, například v rámci pokusu vlády sesadit nejvyšší prokurátorku, a nevyhovuje tedy kritériu „základního zákona“, který musí mít na zřeteli nepolitické a nestranické cíle. Třetím typem argumentu oponentů vlády je fakt, že při projednávání zákona byly porušeny některé procedurální principy, které ho příliš rychle protlačily parlamentem a znemožnily jeho řádné projednání.
Členové vlády vysílají směrem k soudu výhrůžky, ať se neopovažuje napadnout rozhodnutí, které je podložené parlamentní většinou. Odpůrci vlády chápou vládní dodatek jako pokus vyviklat úhelný kámen izraelské demokracie. Jednání soudu bude trvat pár týdnů, možná měsíců, a je zřejmé, že to bude velmi napjaté období.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
