Jan Fingerland: Hořící Paříž – příběh dvou „imigrantů“
Rodáci a imigranti
Zastřelený Nahel v řadě ohledů odpovídal typickému profilu „oběti“, ale možná i „pachatele“ – žil na předměstí velkého města, byl alžírského původu, nikdy nepoznal svého otce, brzy odpadl ze školy, a už stačil mít oplétačky s policií, i když trestán dosud nikdy nebyl.Policie jej zastavila, protože řídil silný vůz s cizí značkou a vypadal příliš mladě, a střílela prý proto, že se pokusil ujet a mohl ohrozit další lidi. Ti, kdo pak vyšli do ulic tvrdí, že na bílého mladíka v dobré čtvrti by policie nikdy tak snadno nestřílela, a statistiky jim dávají za pravdu.
Čtěte také
V některých médiích byl Marzouk představen jako „imigrant“, ale to není přesné, nedávní imigranti byli nanejvýš mezi výtržníky. On sám byl pravděpodobně francouzským občanem už v několikáté generaci, tak jako statisíce jiných Francouzů ze severoafrických rodin. Tito lidé přicházeli do země už od 50. let, někdy šlo o profrancouzské kolaboranty z války o nezávislost v Alžírsku, v jiných případech o gastarbeitery i z Maroka nebo Tuniska, kteří do Francie dorazili zcela legálně.
Potíž je, že se mnohým z nich nepodařilo zcela mentálně opustit své původní země, ale také obrazně vzato „dorazit do Francie“. I kvůli rozhodnutím úřadů zůstali viset na půl cesty na předměstích, a nepodařilo se jim stát se „skutečnými Francouzi“ - a ani ostatní společnost nebyla ochotna je za ně uznat.Je charakteristické, že kromě pouhého požitku z ničení nebo krádeží byla velká část útoků vedena proti symbolům státu nebo francouzství, což jsou nejen policejní stanice, ale i knihovny, školy, dokonce i sociální úřady. Je to možná násilný, ale přece jen vzkaz.
Čtěte také
Alternativní scénář
Různí Francouzi slyšeli různé vzkazy a měli jiné recepty. V médiích se opakovaně objevoval muž, který říkal, že státní instituce jsou slabé, žádal tvrdší a rychlejší postihy, a mluvil o nutnosti skončit s „kulturou omluv“, která násilnosti jen podporuje. Nebyl to zástupce ultrapravice, ale třiatřicetiletý starosta městečka Neuilly-sur-Marne pár kilometrů od Paříže, kde se také zapalovaly automobily i veřejné budovy. Kromě tvrdých názorů mohlo zaujmout i jeho jméno - Zartoshte Bakhtiari.
Podle jména jde pravděpodobně o potomka íránských imigrantů, který si mohl dovolit vyslovit i mnohé jiné věci, které by jiným politikům neprošly. Ve Francii žije poměrně velká íránská komunita, jejíž jádro tvoří uprchlíci před islámskou revolucí z roku 1979. (Případně může jít o potomka politických uprchlíků z Afghánistánu zhruba ve stejném období.)Nejtypičtěji to byli příslušníci střední třídy. Jejich začlenění do francouzské společnosti probíhalo jinak než u řady severoafrických přistěhovalců, a stali se Francouzi rychleji a snáze, i když jejich jména nejsou méně exotická. Dorazili vzdělaní, neprošli žádnými předměstími, a nepřinesli si pocit, že jsou nechtěnými dětmi republiky.
Ve Francii už řadu let experimentují s tím, jak změnit fungování sídlišť na předměstích, s omezenými úspěchy. V podstatě jde o úkol, jak změnit špatný vzorec integrace, jaký je možné pozorovat na případu Nahela Merzouka, a přehodit ho na jiný, který by byl podobný příběhu starosty Bakhtiariho. O tomto muži ostatně možná ještě uslyšíme.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
