Jan Fingerland: Dezoláti, lepšolidé… a lidé
Česká schopnost obalit neradostnou realitu vtipem je obdivuhodná. Někdy je ale typická jazyková hravost příznakem některých z našich horších sklonů. Příkladem mohou být třeba politické přezdívky, na které narazíme na sociálních sítích.
Ušetřeny nejsou celé sociální a názorové skupiny, třeba „sluníčkáři“ a „havloidé“, i když tyto druhy trochu vymírají, a na vzestupu jsou už nějakou dobu „lepšolidé“, případně naopak „dezoláti“ a „absolventi vysoké školy života“.
Tak trochu choroba
Čtěte také
Vtipných přesmyček se dostalo zahraničním pohlavárům a pohlavárkám, například v Bílém domě strávil minulé funkční období Trumpeta, teď tam sedí prezident Bidet. Bývalá německá kancléřka se jmenovala Makrela, v Paříži se ještě pořád můžeme setkat s Makarónem. V čele Evropské komise stojí dáma s nelichotivým příjmením Lejnová, zatímco Ukrajinu vede muž jménem Zelenina.
V prezidentských volbách u nás proti sobě stáli Bureš a Pávek, což je zajímavé už jen proto, že tyto přezdívky kdysi vymyslel někdo jiný za zcela jiným účelem. Česká vláda si u odpůrců vysloužila pojmenování Fialovej hnus, sestavila ho koalice nelichotivě překřtěná na „pětikolku“.
Jeden z jejích odpůrců má na internetu jméno odvozené od postavičky Pinocchia, jedna senátorka je zase Lemplová. Někdy jde o ironizaci na druhou, protože označit českého premiéra za „Fijalu“ je spíše symbolickým útokem na jeho kritiky.
Čtěte také
To vše je projevem obrovské kolektivní schopnosti tvořivě pracovat s jazykem. Navíc používání přezdívek je přirozená věc, v běžném životě vlastně často pramení z náklonnosti k danému objektu nebo signalizuje emocionální sepětí těch, kdo přezdívku používají. Jindy přinejmenším okořeňuje komunikaci nebo poskytuje jakousi dočasnou úlevu od frustrace.
Jenže všechno v životě má své zdravé a nezdravé podoby. Exploze přezdívek, zejména těch posměšných, je možná příznakem chorobného vývoje, který internet nezrodil, jen posílil a usnadnil.
My a oni
Často se mluví o rozdělení společnosti, ale co vlastně znamená, že společnost je rozdělená? V každém kolektivu existuje nějaké rozdělení, oddělení segmentů, sociálních a vzdělanostních vrstev, profesních skupin nebo regionálních identit, bylo by divné, pokud by tomu tak nebylo.
Čtěte také
Současně moderní demokracie předpokládá, že všichni se budou cítit částí jedné veřejnosti, což předpokládá vzájemnou komunikaci. Mor „rozdělení společnosti“ nespočívá v odlišných názorech, a patrně ani ve vzdálenostech mezi nimi, ale ve schopnosti a ochotě komunikovat.
Zábavné přezdívky politiků, ale i označování odlišných názorových skupin jako demožumpa nebo dezoláti neznamenají, že ti druzí mají jiný názor, ale že jsou to lidé, se kterými nemá smysl vůbec mluvit. Nejsou to partneři, nemá smysl uvažovat o jejich důvodech.
Pokud je jejich označení v nějakém smyslu vtipné, je to vlastně o to horší, protože o to efektivněji brání domluvě. Přezdívka, stejně jako karikatura, může poukázat na skryté vlastnosti, nebo naopak zaplácnout realitu její pohodlnou náhražkou, vlastně je to jiná podoba nadávky, tedy vlastně symbolické agrese.
Není pochyb o tom, že skupiny se neliší jen v názorech, ale i ve schopnostech komunikovat, obstarávat si ověřená fakta nebo vůbec rozumět našim – racionálním? – argumentům, což frustraci zvyšuje.
Řešení není v tom, že přestaneme vymýšlet srandovní přezdívky nebo že přestaneme požívat ty zvláště jedovaté, i když to by zrovna nebylo úplně od věci. Ale v tom, že si uvědomíme, že jsme v tom všichni společně, a ti druzí nikam nezmizí, i když jsou třeba směšní nebo divní.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
