Jan Fingerland: Co to vlastně Trumpovi nevyšlo?

Znamená to, že se úřadující prezident opravdu pokusil vyvolat povstání? O tom, co Trump svým projevem o odvaze vzdorovat krádeži voleb sledoval, můžeme jen spekulovat.

Čtěte také

Jiří Pehe: Boj o americkou demokracii ještě neskončil

Existují tři hlavní interpretace. Buď jako silně sebestředná osobnost neunesl prohru, a tak se hlavně pokoušel přesvědčit sebe i okolí, že vlastně vyhrál. Nebo se vědomě snažil neztratit roli v Republikánské straně a vybudovat si pozici pro své politické přežívání v následujících letech, než bude čas na boj o další prezidentskou kandidaturu. Třetí, nejzávažnější obvinění vychází z přesvědčení, že se vědomě snažil o jakýsi převrat, a právě to stojí za snahou postavit ho před soud Senátu, třeba i po odchodu z funkce.

Dvě poučení

V této souvislosti padaly nejrůznější paralely z dějin amerických i světových, přitom chyběly dvě, které toho možná vysvětlují nejvíce, v obou případech jde o události z 19. století. Jedním je událost z roku 1824, kdy Andrew Jackson sice získal většinu hlasů voličů i volitelů, ale Kongres přesto rozhodl o tom, že za prezidenta prohlásí Jacksonova protikandidáta Johna Quincyho Adamse, který se umístil těsně za ním na druhém místě.

Čtěte také

Zuzana Válková: Kdo se těší na konec Trumpa, koleduje si o zklamání

Zatímco Jackson byl demagog a populista, Adams byl považován za solidního politika. Ostatně Trump byl k Jacksonovi přirovnáván už dříve. Trump mohl na základě 200 let starého případu mylně věřit, že Kongres může zvrátit lidovou volbu, pokud se mu podaří vyvinout dostatečný tlak anebo pokud se mu podaří přesvědčit dostatečný počet kongresmanů, aby volbu Bidena nestvrdili.

Jacksonův a Adamsův případ se odehrál relativně brzy po vzniku unie, jednalo se teprve o 6. prezidenta v řadě. Od dnešní situace se lišil i v jiných ohledech. Třeba proto, že oba politici tehdy soupeřili ještě se dvěma dalšími kandidáty a nikdo z nich nezískal jasnou převahu. Jackson samozřejmě neměl k dispozici sociální média, kterými by se mohl pokusit o mobilizaci svých příznivců. Z dnešního hlediska je zajímavé, že Kongres mu sice funkci upřel, ale hned v následujících volbách už se prezidentem stal.

Umění zatlačit

Jinou historickou paralelou by mohly být volby z roku 1876. V nich se utkali republikán Rutheford Hayes a demokrat Samuel Tilden a na počet volitelů skončilo hlasování nejtěsnějším možným rozdílem jediného volitelského hlasu, demokraté navíc část hlasů pro Hayese zpochybnili. Došlo k bezprecedentnímu zablokování volebního procesu a vyjednávání, po kterém demokraté byli ochotni uznat Hayesovo zpochybňované vítězství, ale jen výměnou za ústupky v jiných otázkách.

Čtěte také

Jan Bednář: Následky řádění v Kapitolu brzy přijdou

Opět se jednalo o situaci, kdy se o definitivním výsledku voleb rozhodovalo až na půdě Kongresu, a to mohlo Trumpovi sloužit jako inspirace. Ví se, že se krátce před náporem jeho příznivců na Kongres prezident setkal s některými přívrženci mezi kongresmany, například nově zvolenou členkou Sněmovny reprezentantů Marjorie Greenovou, vyznavačkou teorií spiknutí. Ta ho přesvědčovala o tom, že v Kongresu roste podpora pro to, aby se republikánští kongresmani vzepřeli volebnímu výsledku.

Ve stejné době podle průzkumů veřejného mínění YouGov skoro dvě třetiny republikánských voličů soudily, že Kongres by mohl hlasováním pozměnit volební výsledky, přestože to bylo něco proti dávno zavedeným zvyklostem v americké politice. Muž tak narcistní a současně tak ovlivněný chápáním politiky jako obchodní transakce, ke které patří i nátlak na partnera, mohl snadno uvěřit, že tudy nějaká cesta vede, když ne ke zvrácení výsledků voleb, tedy přinejmenším k jejich zpochybnění.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Neodvažuji se odhadnout, do jaké míry Trump plánoval vyslat dav na Kapitol, možná prostě zkusil to, co měl po ruce, jak to dělal jako developer. Je chybou takový čin bagatelizovat, stejně jako tvrdit, že se jednalo o pokus o puč v obvyklém slova smyslu. Překvapivé dobytí budovy Kongresu několika sty pošahanci nemohlo mít na americký politický systém žádný vliv.

Americká demokracie nebyla ani na vteřinu ohrožena. Ale její pověst byla nepochybně bezprecedentně pošpiněna – to budou nepřátelé Spojených států dlouho a rádi připomínat. Jediné, co se teď dá dělat, je poučit se z toho.

Autor je komentátor Českého rozhlasu