Jan Fingerland: Čínská koronavirová otázka

Tato debata má řadu poloh, třeba: zda je vhodné mluvit o „čínském“ viru, nebo jestli virus neunikl z čínských laboratoří, případně zda nejde vůči Čínské lidové republice uplatnit právní nároky. Ve světě se zejména zpočátku objevovaly i fyzické útoky na konkrétní lidi, kteří někomu připomínali Číňany. A ano, jsou tu napůl žertovné úvahy o zodpovědnosti gurmána, který si uvařil nejdražší netopýří polévku v dějinách.

Je ale vůbec možné mluvit o „vině“ – a pokud ano, o vině koho? Číňanů, Číny, čínské vlády nebo čínské komunistické strany? Nebo je na vině opravdu čínská kultura pojídání divokých zvířat, případně nedostatečná hygiena na tržištích?

Pátá vina

Čtěte také

Jan Bednář: Dopady koronavirové pandemie na světovou ekonomiku

Německý filozof Carl Jaspers proslul úvahou o vině. Rozlišil celkem čtyři její druhy, na pojídání nedostatečně omytých netopýrů přitom asi nejde aplikovat žádnou z nich. Jaspers ovšem mluví i o „politické vině“, kterou nesou nejen špatně jednající státníci, ale i ti, kdo jim ve špatném jednání nezabránili.

To už je kategorie, která je použitelná i dnes. Za prvé víme, že o viru se mezi čínskými představiteli vědělo mnohem dříve, než začaly tamní úřady konat. A podle některých studií bylo při včasném zásahu možné tuto nákazu omezit jen na jedno ohnisko. Byla by tu tedy vina jednotlivých úředníků a politiků. Ale také zodpovědnost celého systému, ve kterém je určitý druh chyb, vyplývající ze strachu nebo nedostatečných pravomocí, v podstatě nevyhnutelný.

Jsou ale zodpovědní i ostatní Číňané? To už je trochu složitější, protože čínský mocenský systém kolektivní vzpouru téměř znemožňuje. Nebo ji zatěžuje rizikem, které sami po nikom jiném než po sobě žádat nemůžeme. Umožňuje ovšem vzpouru individuální. A víme o lidech, kteří před novým virem varovali s předstihem. Dokonce známe i jejich jména a částečně i osud – někteří jsou už po smrti.

Možná v souvislosti s koronavirem vůbec nemá smysl mluvit o vině, ale o zodpovědnosti, a především o poučení, když ne pro Čínu, tedy pro nás. Mohli jsme pozorovat, jak se čínský stát snaží problém ututlat v jakémsi pro nedemokratické systémy charakteristickém klamu, že o čem je zakázáno mluvit, to přestane existovat.

Nové přerozdělení

Čtěte také

12milionové čínské město Wu-chan je v karanténě. Kvůli nákaze už nesmí nikdo ven ani dovnitř

Poté jsme mohli sledovat, jak se ten stejný stát snaží na nákaze vydělat, a to nejen finančně, ale i politicky. O předražených nebo nefunkčních výrobcích se už mluvilo mnohokrát. Stejně jako o zvláštním postoji některých politiků v Evropě. Za připomenutí ale stojí, že čínský postup nejen v počátcích upřednostnil imaginární „prestiž“ před zájmy vlastních občanů, ale později tento přístup přenesl i za hranice.

Projevilo se to i v případě účinného potlačení hlasu Tchaj-wanu ve Světové zdravotnické organizaci. To mimo jiné znamená, že Peking dal přednost exportu svého politického stanoviska do zahraničí před účinným sdílením zdravotnických informací, včetně takových, které mohly zachránit mnoho životů. My všichni jsme se v tomto ohledu zprostředkovaně stali občany Čínské lidové republiky.

Jednou z podivuhodných kapitol etapy, která doufejme už končí, byla hádka mezi Čínou a Amerikou o to, kdo je lepší, kdo za co může a kdo pro koho co udělal. Byla to vlastně kouřová clona, za kterou se odehrává něco podstatnějšího – čínský pokus, z velké části asi úspěšný, postupně nahrazovat americký vliv ve světě tím svým. Umocněný skutečností, že do Číny se v poslední dekádě přemístila výroba nejen roušek, ventilátorů nebo termokamer, ale dokonce i léčiv nebo základních přísad do léků. Čínská vláda dokonce varovala, že zastaví export léků do Ameriky a „nechá ji vařit se v koronavirovém pekle“.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Pokud se někde v pozadí odehrává přerozdělení světa na ten čínský a ten ostatní, pak možná můžeme být koronaviru vděční za včasné varování, jak to na té druhé straně asi vypadá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu