Pokud jde o naši historickou zkušenost s vojenskými dohodami a obrannými závazky, pak je třeba říci, že je mimořádně špatná.
Před 100 lety, 30. června 1918, na planině nedaleko města Darney, přísahalo 6000 legionářů věrnost vznikajícímu československému státu. Pro mnohé je právě toto místo kolébkou československé armády. Proč ale mají vojenští historikové na událost trochu jiný názor?
Mnoho českých vesnic zdobí památník vojákům z Čech a Moravy, kteří v rakouských uniformách padli v boji proti Rusům, Srbům, Francouzům a dalším národům, s nimiž jsme jako Češi žádný spor nevedli. Do 20. století jsme vstoupili se zkušeností, že závazky poddaných rakouského císaře, a závazky rakouského císaře k jeho německému kolegovi, mohou být velmi hořké.
Nezávislost nového Československa, státu tváří v tvář Německu mnohem slabšímu, byla neméně vratká. Ferdinand Peroutka to později přirovnal k životu ve lví tlamě.
Československo řešilo svou situaci spojenectvím s vítěznou Francií, a dohodami s menšími státy středovýchodní Evropy.
Celkem bez pěti zkušených vojáků se od poloviny letošního roku bude muset obejít mechanizovaný prapor v Hranicích na Přerovsku. Armáda se totiž rozhodla neprodloužit jim smlouvu. Důvod neuvádí. Všichni přitom podle velitele praporu patří k nejlepším lidem, které v Hranicích má. Absolvovali několik zahraničních misí a prošli potřebnými bezpečnostními prověrkami. Podobná situace je v současnosti i u útvarů v Chrudimi, Bučovicích nebo Žatci.
Velmi brzy se ukázalo, že nové poměry znamenají nové výzvy. My jsme nepomohli Polsku proti bolševikům, Poláci s námi vedli válku o Těšínsko. Už v roce 1925 si Berlín vymohl na západních mocnostech vyjádření, že negarantují východní hranice Německa – tedy ani ty československé.
Později, už po převzetí moci nacisty, si Poláci s Němci vyjednali zvláštní dohodu, v jistém smyslu na úkor Prahy. Demokratické Československo, ve snaze zabránit pohlcení Rakouska Německem, se mezitím snažilo udržovat přátelské vztahy s Itálií, a to ještě po nástupu Mussoliniho.
O tom, co se stalo v Mnichově, není potřeba se příliš rozepisovat. „Spojenecké dohody“, které pak podepisovala Benešova exilová vláda se sovětskými partnery, byly už jen předzvěstí nevolnictví, do kterého Československo upadlo na tři generace. S nimi se pojí další trauma žijící generace, rok 1968.
Kam se posune spolupráce zemí Evropské unie v obranné a bezpečnostní oblasti? Odpovědi hledá páteční mezinárodní konference v Praze. Evropská komise tento týden nabídla k diskuzi tři možné scénáře dalšího vývoje, které se liší mírou, do jaké by členské země měly spolupracovat. Představit je do Prahy přijel předseda Komise Jean-Claude Juncker. Z diskuse by měly vzejít podněty pro červnové zasedání Evropské rady, která bude společnou obranu řešit.
Ve skutečnosti jsme měli štěstí, že po nás jakožto „spojencích“ Sověti nechtěli účast na invazi do Maďarska roku 1956 nebo Polska začátkem 80. let. Československá lidová armáda totiž nebyla ani československá ani lidová – byla plně podřízena sovětskému velení a sovětským zájmům. K našim traumatům oběti mohla docela snadno přibýt traumata nedobrovolných okupantů.
Tyto věci se, podobně jako v roce 1918, změnily rychle a jaksi bez masového přispění obyvatel, v čemž spočívá nebezpečí. Snadno nabyté svobody se lehce pozbývají. Naše mezinárodní situace byla ale v 90. letech nesrovnatelně jednodušší než v letech dvacátých. Žádný z našich sousedů nás neohrožuje. Nebezpečí paradoxně vyplývá spíše z nedostatečně jasné a jasně definovatelné hrozby.
Hrozba, kterou pro nás představuje Rusko, Čína, nebo džihádismus, nemá v první řadě vojenskou povahu, a to nás může ukolébat. I když zrovna Moskva vyvinula účinnou kombinaci nevojenských prostředků s nasazením záškodnických jednotek, a opakovaně ji uplatnila v blízkosti svých hranic. Bez NATO by se podobné věci zřejmě už odehrávaly v Pobaltí – v zemích, vůči nimž máme své závazky.
ROZHOVOR. „Mezi lidmi vždy docházelo ke konfliktům. Je lepší s možností války počítat a připravit se na ni,” píše v knize Na rozhraní generál Karel Řehka, která se zabývá riziky civilizačního vývoje a hrozbami konfliktů. „Dlouho se diskutovalo o terorismu a najednou je to tady, v Evropě," říká velitel speciálních sil Armády České republiky Karel Řehka, který je hostem Interview Plus.
Navzdory špatným historickým zkušenostem se spojenectvími a navzdory nedostatečně pojmenovatelným hrozbám jsme se před 20 lety stali dobrovolným a docela užitečným členem Aliance. České členství dokonce podporují prezident i premiér, jakkoli by oba papírově mohli spadat do tábora váhačů nebo dokonce zpochybňovačů.
Konečným testem pevnosti spojeneckých závazků je vždy ozbrojený konflikt. Upřímně řečeno, není jisté, jak by se některé členské státy zachovaly, stejně jak bychom se zachovali my, pokud bychom měli bránit třeba Turecko a jiné příslovečné „vzdálené země, o nichž nic nevíme“.
Jednou z paradoxních pozitivních vlastností zbraní a nebo vojenských závazků je to, že už samotná jejich existence vede k tomu, že nejsou potřeba. Jeden státník to formuloval slovy: mluvte tiše, ale v ruce držte velký klacek.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
