Jan Fingerland: Česká republika žádný trend ve středovýchodní Evropě neukazuje

15. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Andrej Babiš (ANO) vítá maďarského premiéra Viktora Orbána v Česku

Vždycky je zajímavé podívat se na sebe cizíma očima. Zatímco zblízka vidíme stromy, někdo jiný vidí z dálky les. Nemusí to ale platit vždy. Třeba teď, když čteme názory zahraničních novinářů na povolební Česko. Podle některých reakcí – nejčastěji se zmiňuje list New York Times – Češi ve volbách odmítli populismus a autoritářství a další neliberální vůdcové v regionu, jmenovitě Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczyński a také slovinský premiér Janez Janša, by se měli bát.

V tomto případě autorovi zmíněného článku chybí nejen povědomí o existenci háčků ve jménech, jako je Andrej Babiš a a Janša, ale i hlubší vhled do zdejší politiky.

Změna se nekoná

Možná si porážku populismu a neliberální demokracie přeje, anebo touží zahlédnout nějaký trend, třeba že se příslovečné kolo dějin obrací proti neliberální demokracii nebo tak něco. Jenže tak to pravděpodobně není u nás, ale ani jinde v okolí.

Čtěte také

Především volby u nás nesvědčí o žádné zásadní změně v uvažování voličů. Dva bloky, které sestaví vládu, mají zhruba stejný počet hlasů jako ANO společně s komunisty, SPD a Volným blokem, pokud je všechny zahrneme do množiny populistů a zastánců neliberální demokracie. Pak už zbývají jen hlasy pro sociální demokraty, Trikoloru nebo Zelené, které nechť si každý zařadí podle svého mínění.

To, co se změnilo, je fakt, že politici dvou bloků přece jen dokázali před volbami zformovat dvě velké koalice a tím dali šanci svým voličům pro ně hlasovat a nepromarnit hlasy. Současně ANO, přesouvající se ze středu doleva, pozřelo hlasy svých potenciálních partnerů a vymrštilo je z parlamentu – a ocitlo se tak bez jejich podpory.

Čtěte také

Nahodilou úlohu hrály okolnosti jako zveřejnění Pandora Papers nebo zjevení se Andreje Babiše mladšího – zrovna tak se mohlo stát, že tím, kdo by se radoval, mohl být klidně premiér Babiš, a cizí novináři by nemohli zahlédnout les, který neexistuje, tedy vzpouru české společnosti proti populismu. Po pár hubených reformních letech se pružina zase třeba naopak vymrští na druhou stranu.

Český klídek

Sporné je i srovnání situace v Česku s poměry v Maďarsku a Polsku. V obou případech jde o společnosti hluboce zraněné historií, takový kolektivní pocit u nás není. Jsou to také společnosti mnohem více rozdělené než ta naše a je možné cítit větší frustraci.

Čtěte také

Rozhovory s nahodilými voliči ANO coby nejsilnější populistické strany odhalovaly něco zcela jiného. Babišovi příznivci jsou často rozšafní spokojení lidé, kteří se nedožadují hluboké proměny věcí, právě naopak – neměli bychom podceňovat historickou úlohu touhy po tradičním českém klídku.  

Babiš tentokrát sice také zahrál na xenofobní strunu, když strašil hrozbou, že v našich chatách budou bydlet migranti, ale na rozdíl od Orbána i Kaczyńského není nacionalista, vlastně vůbec nemá žádnou ideologii. Síla jeho hnutí je v jeho osobě. Až odejde, ANO zanikne, kdežto polská PiS bude dál silná i po Kaczyńském.

Babiš také nikdy nepodnikl tak ostrý útok na soudnictví a veřejnoprávní média jako jeho kolegové a údajné protějšky. A když už jsme u těch rozdílů, Orbán získal ve volbách opakovaně přes čtyřicet, jednou i přes padesát procent hlasů a hraje zcela jinou ligu než Babiš.

Jan Fingerland

V Maďarsku budou volby už na jaře, v Polsku za dva roky, teprve pak bude možné mluvit o regionálním trendu, ale rozhodně ne vzájemné provázanosti. Co se českého prostoru týče, u nás éra neliberální demokracie nekončí, protože ani nezačala. Naše slabost pro populisty naopak určitě neřekla poslední slovo.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio