Jan Blažej Santini-Aichel musel mít obrovskou energii. Narodil se totiž postižený
Jmenoval se Jan Blažej Santini-Aichel, ale nejčastěji je známý prostě jako Santini. Narodil se v Praze roku 1677 v rodině váženého italského kameníka Santina Aichela. Maminka byla Češka a křtěný byl v Chrámu svatého Víta. Protože přišel na svět tělesně postižený, nemohl pokračovat v těžké kamenické práci jako jeho otec. Ale měl blízko ke stavařství, za podpory rodičů se rozhodl být architektem a tím se také stal.
Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého stojí na malém návrší nad Žďárem nad Sázavou, kterému se trochu nadneseně říká Zelená hora.
Když jsem se tady po okolí proháněl jako malý kluk v 70. letech, byl celý kopec porostlý lesem a střecha poutního kostela s věží charakteristických tvarů jen nesměle vykukovala nad okolní smrky a borovice.
Teprve když se UNESCO rozhodlo zařadit architektonický klenot na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví v roce 1994, učinilo tak pod podmínkou, že se okolní les musí postupně vykácet. Tak měl totiž vršek vypadat i podle Santiniho původního záměru.
Někteří žďárští obyvatelé kvůli tomu i protestovali, ale když se na kostel podíváte dnes, pochopíte, proč to bylo potřeba. A nevím o nikom, kdo by si myslel, že by bylo lepší nechat ho zase obrůst lesem.
Kostel tvoří přirozenou dominantu okolní krajiny, ale ne v tom smyslu, že by jí vládl jako nějaký hrad nebo pevnost. Je to jako by byl spíš její součástí, jako kdyby do ní odjakživa patřil.
Maloval i při cestě v kočáru
A přicházejí ho obdivovat místní i lidé ze všech koutů světa. Nedávno jsem tady narazil na skupinu studentů architektury z New Yorku. Lidé sem opravdu pořád chodí svým způsobem vykonat pouť, bez ohledu na to, jestli jsou věřící, nebo ne.
Santinimu nebylo na tomto světě dopřáno moc času. Dožil se 46 let, ale stihl toho opravdu hodně. V Praze, v západních i východních Čechách, na Vysočině i na Moravě. Jeho osobnost a dílo připomíná společnost Putování za Santinim a členem jejího výkonného výboru je Stanislav Růžička.
„Santini se narodil postižený. Sám o sobě píše v dospělosti ve třetí osobě jako o poškozeném nebo chromém Santinim. Ten handicap mu neumožnil, aby následoval otce v prestižním kamenickém řemesle. Nicméně byl pronikavě inteligentní, měl prostorovou představivost,“ říká Růžička.
A tak se mladý Jan Blažej stal žákem Jeana–Babtisty Matheye, francouzského architekta, který působil v Praze.
Když se u něj naučil teorii i praxi, vyrazil Santini na zkušenou. Přes dnešní Rakousko do Itálie, aby tam načerpal inspiraci. Hlavně studiem staveb architekta Francesca Borrominiho.
Začátek Santiniho vlastní praxe je tak trochu zahalený tajemstvím, ale jisté je, že od chvíle kdy začal nabízet své služby, neměl nouzi o zakázky.
Přestavba Zbraslavského kláštera
Hned po návratu do Prahy získal lukrativní práci při přestavbě Zbraslavského kláštera. Tím si získal jméno a další nabídky na sebe nedaly dlouho čekat.
Po návrhu přestavby kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory si ho vyžádal tehdy nový opat cisterciáckého kláštera ve Žďáře Václav Vejmluva. Ten si totiž obrazně řečeno vyhrnul rukávy a rozhodl investovat do rozsáhlé rekonstrukce nejenom kláštera samotného, ale celého panství, na kterém cisterciáci hospodařili.
Čtěte také
Navazoval tím na tradici řádu, který původně zakládal kláštery v odlehlých končinách a organizoval řeholní život okolo kultivace přírody, obdělávání půdy a péče o zahrady. Jan Blažej Santini Aichel měl brzy poznat, že je člověkem se správným vzděláním a schopnostmi na správném místě, nebo spíš místech. Historické okolnosti a způsob myšlení jeho hlavních investorů mu vysloveně nahrávaly, aby naplno rozvinul svůj talent a pracovitost.
Žďárský Opat Václav Vejmluva nebyl zdaleka sám, kdo Santiniho zaměstnával. Podobně energicky se k obnově cisterciáckého kláštera v Plasích u Plzně postavil tamní opat Evžen Tyttl. Santini se, jak zmíněno, už dřív podílel na přestavbě kostela nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné hory. Později pracoval také na zakázkách v Kladrubech a v Rajhradě u Brna. Ale do Žďáru se průběžně vracel na žádost opata Vejmluvy.
Čtěte také
Přívlastek „geniální“ se možná užívá až příliš často. Ale stojí za to zdůraznit, čím si ho zasluhuje právě Jan Blažej Santini Aichel. Nejde jenom o to, jak jeho stavby hospodářské i sakrální, paláce i hostince, ještě po třech staletích upoutají i nepříliš vnímavého diváka bez rozdílu věku nebo národnosti.
Nejde jenom o to, že se za všemi těmi tvary, oblouky a klenbami jeho budov skrývá hluboká mystika starozákonní kabaly, kterou nemá valný smysl zkoušet byť i jen povrchně rozklíčovat na tomhle omezeném prostoru. Santini musel disponovat obrovskou energií, říká Stanislav Růžička:
„V závěru svého tvůrčího života pracoval současně na 8 velkých stavbách po celém území Čech a Moravy. Od Rajhradu a Křtin na východní Moravě až po Kladruby, které jsou pár kilometrů od česko–bavorské hranice. Ta vzdálenost je zhruba 450 kilometrů. A Santini měl smluvně stanovenou povinnost ty stavby dozorovat.“
Čtěte také
A to znamenalo, že musel Santini v době povozů a kočárů překonávat často velké vzdálenosti a přitom neustále tvořivě pracovat.
„Když si uvědomíme, že Santini měl produktivní období života zhruba od roku 1700 do roku 1723, je to necelé čtvrt století. A on v té době vytvořil a vyprojektoval zhruba sto staveb. To znamená víc než 4 projekty do roka. Mnohé z nich rozsahu toho, co postavil tady ve Žďáře nebo v Plasích a v Kladrubech. To byly velké klášterní areály a zámky. Jenom v Praze přestavěl řadu paláců. On musel malovat i při cestě v kočáru. Na koni kvůli tělesnému postižení sám jezdit nemohl. Takže bychom před ním měli s odstupem století smeknout a poklonit se jeho odkazu.“
Dodejme, že UNESCO nezařadilo na seznam světového dědictví pouze jedno, ale vlastně hned dvě jeho díla. Kromě poutního kostela na Zelené hoře u Žďáru, který projektoval celý, ještě kostel nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné hory, který Jan Blažej Santini-Aichel obnovoval.
Reprízu pořadu Víta Pohanky najdete v audiozáznamu.
Související
-
Cesta za tajemstvím Raffaela Santiho
Raffael Santi, Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti jsou považováni za vrcholné umělce italské renesance.
-
Perem proti válce. Československý PEN klub vznikl téměř před sto lety
Perem proti válce. Tak by se dala popsat činnost Mezinárodního PEN klubu. Úctyhodné instituce, která už téměř sto let sdružuje spisovatele, dramatiky i politiky mnoha zemí.
-
Karel Čapek sběratel: Když si chlap vezme něco do hlavy, tak hned tak nepovolí!
Perské koberce i zpěv indiánů Hopi, lidové madonky i jízdní řády, skalničky i obrazy české avantgardy. To vše sbíral Karel Čapek. Od jeho narození právě uplynulo 130 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
