Jaký politik je Švejnar
Když nastoupil profesor Jan Švejnar do arény proti obhájci prezidentské funkce, profesoru Václavu Klausovi, vysvětlovali mnozí politici svou podporu Švejnarovi větou: "Takový kandidát nevylučuje překvapení."
Není v tom vidět velké přesvědčení, že je možné favorizovaného Klause porazit. Třeba se ale Švejnarovou pomocí alespoň dá hrát vyrovnaná partie.
Důvodem je pochopitelně nepochybná skutečnost, že Švejnar je lepší ekonom, než Klaus.
Titul profesora z Michiganské univerzity platí o hodně víc než profesura na Vysoké škole ekonomické v Praze, o tom nemůže být sporu, a vystihuje se tak i rozdíl odbornosti obou prezidentských kandidátů. Z pohledu Švejnarových sympatizantů to je jistě pěkné, na druhé straně je ovšem třeba dodat, že Klaus zase lépe umí politiku. Švejnar může svou ekonomickou zběhlost využít také politicky. Jeho argumenty, že českou recesi z konce devadesátých let způsobilo Klausovo chybné vedení vládní ekonomické politiky, jsou nanejvýš přesvědčivé.
Může tím tedy úspěšně ničit tradiční Klausovu pózu vzdělaného profesora, který dokáže radit úplně každému, koho potká, a zároveň mu zabránit, aby na principu své intelektuální nedotknutelnosti budoval prezidentský majestát.
Ovšem odborné argumenty nemusí být dost silný kalibr na politika, který dokázal dva roky po revoluci ovládnout Občanské fórum a na jeho základech vybudovat nejúspěšnější pravicovou stranu v celém postkomunistickém světě.
Klaus navíc už před pěti lety dostatečně názorně předvedl, jak mu svědčí prezidentská volba na český způsob. Kritici rádi připomínají, že vyhrál pomocí hlasů demoralizovaných sociálních demokratů a koupených komunistů, neměli by však zapomenout na Klausovo suverénní vystupování. Když poslanci a senátoři viděli brilantního Klause vedle toporného Zemana, zakřiknutého Sokola a příliš opatrného Pitharta, měli dostatečný důvod, aby dali hlas lepšímu.
Tentokrát má Klaus víceméně jistých 122 hlasů z potřebných 141. A Švejnar musí předvést velmi dobrý výkon, aby ze zbylých volitelů přešlo na Klausovu stranu už jen osmnáct.
Otázka tedy zní, jaký je Švejnar politik. On sám vysvětluje, že má vlastně docela dobrou průpravu, protože desítky let působí v akademickém prostředí, které je politice velmi podobné.
Naznačuje také, že jeho politický styl je jiný, než jsme zvyklí v Česku vídat. Chce vybírat zásadní témata, přátelsky jednat se všemi partnery, hledat kompromisy a neničit své odpůrce. Jestli je skutečně takový, bylo by pěkné mít takového politika v čele státu. Jenže to nejsou dostatečné prostředky, aby se tam mohl dostat.
Švejnar musí především najít dost širokou podporu a přesvědčit značné množství lidí, že se jim jeho volba nějak konkrétně vyplatí. Zcela přirozeně mají ke Švejnarovi blízko liberální politici, kteří dříve tvořili antiklausovské křídlo v ODS. Blízko k nim má i Švejnar, jak svědčí složení jeho volebního týmu - zprsvidla jde o spolupracovníky bývalého místopředsedy ODS Josefa Zieleniece.
Sociálním demokratům se zase líbí, že jejich vládu hodnotí lépe, než dřívější vlády Klausovy. Jasnými Švejnarovými voliči jsou Zelení, otazník zůstává nad lidovci a komunisty, kde by mohla být hlavním argumentem protiklausovská nevraživost.
To se uvidí, jak úspěšně je může slušný politik přesvědčit. Ovšem jednu základní podmínku úspěchu je možné říci už počátkem kampaně. Švejnar prohraje, pokud se ve své nezkušenosti stane nástrojem politiky jedné ze skupin, které ho podporují. Hrozí to nejvíc u liberálů a sociálních demokratů.
Rizika jasně ukazuje nedávný Zieleniecův článek v Lidových novinách, kde jako zkušený politik varuje občanské demokraty před volbou Klause. Pokud bude zvolen znovu, stane se dost silný, aby odstranil z čela strany Mirka Topolánka a jeho lidi. Fakticky je to naopak - jak v Českém rozhlase 6 upozornil současný místopředseda ODS Petr Bendl, Topolánek by mohl o křeslo přijít, kdyby Klaus ve volbě neuspěl.
Zieleniecovy výroky tedy mají pouze rozvrátit Občanskou demokratickou stranu. Bude stejně argumentovat i pravdomluvný politik Švejnar a pomůže tak Zieleniecovi při vyřizování účtů s bývalými kolegy. Také mezi sociálními demokraty je dost šikovných taktiků, kteří budou chtít využít Švejnara k roztržení vládní koalice. Proč by nemohlo být příští koalicí souručenství stran, které se dohodly na Švejnarově volbě? Prezidentský kandidát by si ale měl být vědom toho, že alternativou k současné vládě Česká republika nedisponuje.
Švejnar chce být něčím víc a to je jistě dobře. Nesmí ovšem přehlížet ony přízemní problémy, malicherné hádky a neustálé okopávání nohou, což jsou zvyky plně ovládající stranickou politiku Česka. Není předem jisté, jestli na Michiganské univerzitě přece jen nepanují trochu jiné poměry.
Jednou větou, českou politiku tvoří uzavřená společnost a pokud Švejnar neovládne její zvyklosti, pak se v nich na rozdíl od Klause ztratí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.