Jakub Horák: Nechat věci být
Vypnul jsem si na měsíc Facebook a je mi mnohem líp. Začalo to tím, když jsem si uvědomil, že sleduju světlo odpoledního slunce, jak se jeho pruh posunuje v obýváku po parketách. Že jsem tady a teď a ne někde jinde.
Taky když se teď s někým bavím, tak si to víc užívám a víc ho vnímám. Když máte na sociálních sítích další stovky přátel, určitě někdo z nich píše něco zajímavějšího, než co řešíte s tím, s kým právě jste. Když o nich nevíte, máte radost z toho jednoho nebo z té jedné, se kterými si právě povídáte.
Čtěte také
Není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu, zpíval kdysi Werich. A tohle je velmi podobné, i když on to myslel jinak. Prostě máte rádi, co je, když se nehoníte za milionem dalších věcí. Protože milion věcí nemůžete dohnat.
Samozřejmě přijdete o řadu příležitostí. Například o možnost pohádat se s ostatními, že správně jsou věci tak, jak chcete vy. A špatně, jak to chtějí oni. Což se týká především politiky. Všimli jste si také, že dneska už volební kampaň probíhá pořád?
Teď se všechno řeší permanentně. Každá krize je ta „bezprecedentní“ a největší! Americký prezident horečně tweetuje už od časného rána. Už to není jako dřív, kdy někdo vyhrál volby, pak dostal čtyři roky na to, aby ukázal, co umí, a pak tam buď zůstal, nebo si lidi zvolili někoho jiného.
Já si myslím, že nás to ničí. Trápíme se těmi věcmi zbytečně. Když Trump vyhrál volby s tím, že chce postavit zeď – ať ji klidně postaví. Když pak vyhraje někdo jiný, tak ať ji zase zboří. A že to je plýtvání? Vždyť takových zdí už bylo. A paláců! A chrámů! A soch.
A z podstavce čteš slova sebechvály:
„Já jsem král králů Ozymandias,
hle, před mou stavbou jsou i velcí malí!“
Jinak nic nezůstalo. Do šíra
kol obřích trosek, do nichž slunce pálí,
písečná holá poušť se prostírá.
Čtěte také
To napsal anglický básník Shelley, když zaznamenal chlubný nápis na podstavci kolosální sochy Ramesse II.
Jedni dělníci to postaví, druzí zase zbourají, za svou mzdu si přece taky zase něco koupí co druzí vyrobí.
Nechat věci být.
Odhlasovali si Britové, že chtějí odejít? Tak ať jdou. Až za pár let odhlasují, že se chtějí vrátit – tak ať se zas vrátí.
Copak svět končí dneškem?
Chci jen říct, že to je špatný zlozvyk, pořád každý den lidem vysvětlovat, že to, co si vybrali, je špatně. Stojí nás to spoustu energie a jen se rozčilujeme.
Mimochodem – podívejte se na podlahu, nedopadá tam náhodou z okna slunce? Je krásné, že?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.