Eva Turnová: Job

Jak svírám dětskou tlapku cestou na základku, jak překládám knihu, a Johanka mi šplhá po zádech, jak ji uspávám četbou Harryho Pottera, ale víc, než obsah vnímám její legrační nosík.

Čtěte také

Eva Turnová: Přikázané uvolnění

Celej tenhle svět je pryč, i s mou rolí nenahraditelného rodiče a s pocitem, že je člověk pro někoho nejdůležitější.

Přitom si teď můžu krásně střihnout kurz kreslení pravou hemisférou, zajímavě vypadá žehlení v extrémních podmínkách, nebo se konečně naučím lyžovat jinak než pluhem.

Plány mi překazí další emočně silný flashback z té doby: Stojím v dětském pokojíku a v ruce držím cédéčko kapely Lunetic, které vzápětí posílám z okna jako svištící frisbee.

„Jestli budeš místo keramiky sjíždět tohle, dostaneš zachara,“ řeknu přísně.
„Zaracha, maminko...“

Bejt silnej jako Job...

Ze vzpomínek mě vytrhne kamarádka. „Nemůžeš mi pohlídat syna? Musím vyřešit takovou jobovku.“
„Jasně, vezmu ho na chalupu a půjdem si zaběhat.“ Cestou přemýšlím, jak to vlastně bylo v bibli s Jobem.

Čtěte také

Eva Turnová: Šotek

Bůh ho chtěl podrobit zkoušce a poslal na něj Satana. Job postupně ztrácí všechno, co mu bylo drahé, včetně dětí. Přijímá bolest a utrpení s pokorou, takže všechno dobře dopadne.

Můj sedmiletý kamarád je ready. Dorazíme na chalupu a mlčky se převlékneme do tepláků.

„Poběžíme pořádnej kus. Zvládneš to?“ řeknu a chystám se dál ráchat ve své opuštěnosti
„A můžeme si u toho povídat? Protože běhat s kamarádem a mlčet, to je pěkně hnusný.“

Eva Turnová|foto:Karel Šanda, Empresa Media / Profimedia

„Tak jo,“ slibuju, ale bůh ví, jestli to zvládnu, říkám si v duchu. „Tak třeba – víš, co roste tamhle na tom poli?“
„Vím. Chleba,“ odpoví bezelstně Miky a předběhne mě o sto metrů.

Bejt silnej jako Job, je někdy sakra tvrdej job.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz